Kvůli našim důvodům 1. kapitola

16. listopadu 2014 v 12:18 | Xinsy |  Kvůli našim důvodům
Kapitola první - "Poklidný život"

http://files.xxx-jupiteruv-denik.webnode.cz/200000232-38f2439ed3/kvůli%20našim%20důvodům%20-%20part%202.png




Takže Ketty o této povídce řekla: "šup sem s ní" a tak jí sem šoupám. :DD Začátek je takový... ufňukaný a za to se předem omlouvám. Snad se tím proukoušete. Jinak prosím o komentíky, stačí i smajlík, cokoliv, abych věděla, že to někdo čte a má cenu to zveřejňovat. :) Přeji pěkné čtení. :)

Každý moroj se postupně ve své specializaci zdokonaluje a může ji ovládat, chytit otěže do svých rukou a žít dál s magií v pozadí. U Adriana to je jiné. Účinky éteru se na něj podepisují čím dál tím častěji. Jsem ráda, že s ním pořád cvičí, ale zároveň mne děsí každá chvíle, kdy jej používá. Cítím přesně o co lehčí průběh to má u Lissy a občas mi to prostě nedá spát. V hlavě se mi neustále přehrávají obrázky Adrianovy aury očima Lissy. Jak je ta zlatavé záře obehnána temnotou, jak blednou jasné barvy, jak děsivě poblikává a jsou na ní znám známky šílenství. Adrian nemá nikoho stínem políbeného má jenom svůj alkohol, nikotin a ženské.

Proč nás ti, které milujeme neustále ničí? Mason, Dimitrij... Oba jsou mrtví. Oba mne milovali. Oba zemřeli kvůli mne. Nedovolím, aby byl Adrian další. Nezvládla bych to.

Chybí mi ten starý Adrian, který dělal narážky, byl plný šarmu... Kde je ten koho jsem milovala? Proč se věci neustále mění? Proč se alespoň na chvíli nemůžou zastavit, abych mohla popadnout dech a svobodně dýchat?!

Můj Adrian mi mizí. Propadá se mi tam, kam za ním nemůžu. Padá a padá a padá. Nemůžu ho zachytit. Je to jako chytat kouř holýma rukama. On nemá svého stínem políbeného jako Lissa. Nemůžu ho ztratit. Adrian je pro mne záštitný bod...

"Rose...," ozve se ode dveří Lissin hlas. Kruci! Rychle vstanu z postele a otřu si oči. V poslední době jsem příšerně přecitlivělá. Adrian bude v pořádku... Vím, to. Jsem prostě jenom zbytečně paranoidní.

"Jo?" křiknu nazpátek. Můj hlas zní příšerně. Rychle si odkašlu a Lissa vejde dovnitř. Stojím u skříně a dělám, že mě příšerně zajímá, co si dneska vezmu na sebe. Samozřejmě, že mě to zajímá vždycky, ale jelikož mám oblečení na dnešek dávno připravené a přehozené přes křeslo, tak moje nenápadnost padá.

"Rose, jsi v pořádku?" ptá se Lissa starostlivě. V ruce chová svoji dvouměsíční dceru Amelii. Vím, že její první dcera, dvouletá Gabriella, není daleko. Zaposlouchám se a opravdu uslyším malé dětské krůčky. Lissa prostě brala za povinnost ke svému rodu, aby měla, co nejdříve děti a měla tak kvorum. Já, ale vím, že je to jen jistý druh zástěrky, Lissa vždycky chtěla hrozně moc děti.

"Jasně, jsem v pohodě," zalžu radostně a hodím po ní obrovský spokojený výraz. Jenže ona mi to vůbec nebaští.

"Vidím aury Rose, zapomněla jsi?" ptá se mě tím tónem, jakým se kárají děti.

"Ne, Liss, nezapomněla. Prostě jsem se jenom špatně vyspala a není mi nejlíp." Nelhala jsem. Nedostatek spánku jsem díky strážcovskému výcviku uměla jakž takž maskovat, ale tuhle blbou nevolnost, jsem maskovat fakt už nemohla. No, tak nesmíš Lissu pozvracet. Dýchej!

"To vidím a navíc tvoje aura vypadá celkem děsivě. Zdá se mi taková... Hmmm... dvojitá?!" Lissina tvář se zakaboní a já pozvednu obočí.

"Rose! To může znamenat jenom jedno, máš nějaké hodně velké problémy. Proč mi to nechceš říct?" ptá se starostlivě.

"Fajn," zamručím si spíš pro sebe. Sednu si na postel a Lissa si sedne vedle mě a malou položí mezi nás. "Mám strach o Adriana a občas mi to prostě leze na mozek. Navíc je mi poslední dobou špatně." Lissa se na mě starostlivě podívá (začínám pochybovat, že se umí dívat i jinak), zatímco si Ammie hraje s jejími prsty.

"Chceš abych tě vyléčila?" navrhne.

"Ne, Liss, nedělej si s tím starosti, to bude dob-," nedořeknu. Nechám Lissu Lissou a běžím na záchod. Když to ze sebe všechno dostanu, tak se opřu od chladné dlaždičky.

"Sakra," zakleju, vstanu a vydám se ke koupelně. Mám v plánu si pořádně vypláchnout pusu a vyčistit zuby. Když už mám pocit, že jsem pro zbavení se té pachuti udělala maximum, vydám se zpátky za Lissou. U dveří svého pokoje se srazím s Christianem. V náručí má malou Ammii a Gabi mu sedí na noze. Čas taťky/chůvy nadešel... Za jiných okolností, bych se válela po zemi smíchy.

"Ahoj, Rosie," pozdraví mě s tím svým arogantním úsměvem. Jeden by řekl, že za ty roky dospěje a začne se chovat jako civilizovaný člověk. I když bych mu to neměla zazlívat, já to ani za tě dvaadvacet let taky nezvládla.

"Nazdar, Chrisie," řeknu mu stejným tónem. Nad mým oslovením protočí očima. Když on na mě Rosie, tak já na něj Chrisie, ať si chlapec zvyká. Stočím pohled na jeho nohu. "Ahojky, Gabi," pozdravím ji s úsměvem. Zářivě se na mě usměje.

"Vypadáš příšerně," podotkne zničehonic Christian.

"Co?" řeknu dotčeně.

"Zlato, nech ji být," ozve se za námi Lissa.

"Ne, vážně, Rose, vypadáš hrozně," nedá se Christian odbýt, "kdybych tě neznal, tak řeknu, že jsi v tom." Vykulím na něj oči. Kape mu na maják, to je jasný.

"Víš, Christiane," začnu konejšivým tónem, jako by byl snad retardovaný, což on také nejspíš je."Ne, každá žena, které je špatně a nevypadá zrovna nejlépe, není těhotná. Je tu totiž jistý cyklus, který mi to dokazuje." Poslední větu, řeknu nejistě, v mysli pátrám, kdy jsem to vlastně naposledy dostala.

"Do prdele!" zanadávám si spíš pro sebe. Christian po mě hodí vědoucným úsměvem, ale i trošku pohoršeným, protože jsem právě mluvila, před jeho dětmi sprostě. Otočím se na podpatku a spolu se sebou vztáhnu Lissu do pokoje a zabouchnu dveře přímo Christianovi před nosem. Založím si ruce v bok.

"Tak prosím, Liss, teď máš možnost, mi říct, že je to blbost. Tak do toho," pobídnu ji trošku hystericky. No, tak to nic není. Já nejsem těhotná, nemůžu být.

"No, Rose, mě to taky napadlo, ale neřekla jsem to, protože jsem věděla, že budeš vyvádět," říká mi uklidňujícím tónem.

"Já. Ale. Nevyvádím!" oznamuji jí, tu nepravděpodobnost a aby to bylo ještě více věrohodné, tak pečlivě odděluji každé slovo. Tázavě se na mě podívá.

"Fajn! Pokračuj," zabrblám poraženecky.

"Víš, jak jsem ti říkala, že ta zdvojená aura může znamenat jenom jedno? No, vlastně to může znamenat, že je ta osoba i v jiném stavu. Navíc, jsi náladová, je ti špatně, nedostala jsi to, myslím, že máme dost důkazů." Lissa mi to říká, jako by mi oznamovala, že někdo zemřel. Při tom se stal úplný opak smrti.

Nádech, výdech.

"To přece nic neznamená," vydechnu ztraceně.

"Mám těhotenský test, můžeme to hned zjistit," navrhne mi. Jasně, že má těhotenský test a nepochybuji o tom, že jich má hned několik. Když chtěla mít Lissa dítě, zkoušeli to pěkně dlouho. Není totiž žádným tajemstvím, že morojkám otěhotnět moc nejde. Za to dhampýrky vždy otěhotní jedna báseň, dokonce líp než lidé. To proto je tolik svobodných dhampýrských matek.

"Jasně," souhlasím odevzdaně. Najednou mi je už všechno jedno. Když Lissa odběhne skácím se do peřin a jen tak vylézat nehodlám...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ketty Ketty | 19. listopadu 2014 v 21:29 | Reagovat

A Ketty znovu říká - šup sem s další :D Těším se na těhotnou Rose. Akorát mi trochu při čtení vadily ty melounové efekty - je to divočina, jak se pořád ujídají a bolely mě z toho oči. Jestli můžu poradit tak klasický neměnný obrázek by byl lepší.

2 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 21. listopadu 2014 v 16:35 | Reagovat

[1]: Další kapču bych mohla "šoupnout", už dneska. ;-) No a pokud jde o melouny... Fajn, změním to, ale pamatuj, lámeš mi tím srdce... :'(

3 Verča Verča | Web | 3. prosince 2014 v 19:25 | Reagovat

Hezká, moc hezká :-D

4 zelvicka7 zelvicka7 | Web | 14. prosince 2014 v 18:44 | Reagovat

Super kapitola, hezky se to vyvíjí ;-) Jdu na další :-D

5 Monika Monika | 8. února 2015 v 20:49 | Reagovat

Možná ten komentář přichází trochu později :-D ale to je jedno. Začínám číst tvoji povídku a úplně se mi líbí ♥♥ vždycky sem doufala že to bude Rose a Adrian a najednou se tu objevíš fy! :-D Zbožňuji tě ♡

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama