Kvůli našim důvodům 3. kapitola

29. listopadu 2014 v 21:24 | Xinsy |  Kvůli našim důvodům

Kapitola třetí - Změny

http://www.ourstories.cz/gallery/kvůli%20našim%20důvodům%20-%20part%202.png


Tak jsem se konečně dokopala ke korektuře. :D Kapitolky budu nejspíš přidávat každou sobotu, pokud budu víc než jeden komentář, bude i častěji. Takhle kapča je trošku... rozviklaná, takže varuji. ;) Přeji hezké čtení a prosím o komentíky. :)


"Rose, říkala jsem ti přece, že tam se mnou jezdit nemusíš. Vezmu si jiného strážce a ty pojedeš až ti bude líp," říká mi Lissa káravě, když jsem se rozmrzele vyhrabu z postele. Morojský den se chýlil ke konci, ale my se musíme zařídit podle toho lidského, abychom mohli jet nakupovat, protože na dvoře přeci jenom není k dostání všechno.

"Liss, nejsem smrtelně nemocná, zvládnu to. Jen do sebe kopnu kafe a bude to fajn," odporuji jí s ospalým úsměvem. Lissa si povzdechne, protože odporovat Rose Hathawayové prostě nejde.

"Ty piješ kafe?" zeptá se Christian pochybovačně.

"Jasně, Chrisi," odpovím s lišáckým úsměvem. Jeho pochyby neustávají.

"Odkdy?" diví se dál. Proč je tak strašně otravný!?

"Odteď," odseknu a seberu mu jeho kávu, které se právě chtěl napít. Je to nadmíru pěkná podívá, to jeho udivení, když k jeho ústům nic nedoputuje. Uchechtla jsem se a sama se napila. Okamžitě, jak ta břečka zavadila o moje chuťové pohárky, tak jsem svůj doušek vyprskla zpátky do hrníčku.

"Fuj! Christiane, co to sakra piješ? Máš nějakou zvrhlou oblibu v hořkých věcech? Pojem mléko a cukr ti nic neříká?!" vztekám se až to Christianovi vyčaruje na tváři extra zlomyslný úšklebek.

"Ha. Ha. Ha!" zabručím a pečlivě od sebe každou slabiku odděluji, aby bylo hned jasné, jak to je jeho pobavení trapné. Nesnáším, když se mi věci vymstí!

"Dej to sem," řekne Lissa s úsměvem a vezme mi hrnek z ruky. Posadím se, co nejdál od toho zloducha a dělám obličeje na malou Gabi.

"Mám ty nejlepší zprávy!" řekne Adrian s hraným nadšením, když se zjeví u stolu. Sedne si vedle mě a dá mi pusu a tvář. Ještě jsem ten "malinký" problémek sice úplně nedořešili, ale žádný rozchod se naštěstí konat nebude.

"O co jde?" zeptá se ho Lissa. Postaví přede mě nový hrnek kafe. Opatrně přisrknu, ale tentokrát je to slast. Spokojeně si zamlaskám a dopřeji si další doušky. Lissa na mě šibalsky mrkne, ale pak už obrátí pohled k Adrianovi a čeká na jeho odpověď. Adrian se však obrátí ke mně.

"Přijede tvůj tatínek. Prý nás - tedy mě - přijde zkontrolovat," řekne trošku pohřebně. Můj tatínek - Abe Mazur, muž, pro kterého není nic nemožné. Chodí nás "kontrolovat" celkem často a pokaždé Adrianovi celkem živě vysvětlí, co se mu stane, když ublíží jeho holčičce. Vadí mi to, jestli tímhle chce dohnat těch osmnáct let nepřítomnosti, není na dobré cestě. Co s tím, ale nadělám? Nikdo nemá dokonalé rodiče. Možná je to tím, že pojem "dokonalý rodič" neexistuje.

Abe má, ale i přes své vyhrožovaní Adriana celkem rád a schvaluje mi ho. V lidském světě pro své děti chcete za partnery doktory, ale ve vampýrském královské Moroje. Dá se tedy říct, že jsem mu splnila jeho sen. Vlastě se ani nedivím Adrianově nadšení. Co asi Abe řekne, až se dozví, že Adrian jeho "malou holčičku" zbouchl?

"Neboj, ochráním tě," řeknu povzbudivě a teatrálně ho poplácám po zádech. Nevypadá, že by ho to nijak zvlášť uklidnilo. Dokonce i Lissa s Christianem se tváří pochybovačně.

"Ale no tak! Můj táta není vrah - tedy, alespoň myslím - bude to v pohodě," řeknu vesele a na důkaz zdvihnu oba palce vzhůru.

"Tak já jdu do sprchy," prohlásím. Dopiji poslední doušky kávy a na cestu si vezmu jeden muffin, které zrovna dopekl Christian. Kousnu do něj a rozteklá čokoláda se mi rozprskne po ústech a spálí mi jazyk. Zasměju se tomu.

"No, Chrisi, jsem ráda, že tvoje muffiny nejsou jako tvoje káva," řeknu a vezmu si ještě jeden, protože ten předešlý kousek si už dávno hoví v mém žaludku.

"Rosie, nejez to horké, bude tě bolet břicho," řekne Christian. Odkdy se tak stará?

"Nezájem," uculím se na něj. Já vím, chovám se jako malá, ale proč si budoucností kazit přítomnost?

"Rose, vlastně bys měla začít snídat ovesné vločky, obsahují foláty a to ty potřebuješ. Jo a taky si nezvykej na kafe. Když o tom tak přemýšlím, měla bych ti měla půjčit nějaké knížky," začne mě poučovat Lissa. Moje životospráva byla vždycky nic moc. Možná bych měla opravdu vyhledat nějakou odbornou literaturu, protože jsem skoro vůbec nepochopila o čem to mluví. Zase budu muset studovat!

Ve sprše, pod proudem horké vody mám pocit, že ze mě všechny starosti opadly. Po chvíli, když si už připadám vodou nacucaná, jako houba, konečně vodu vypnu a vylezu ven. Natáhnu se pro ručník, ale jako by se po něm zem slehla. Přísahala bych, že když jsem sem vešla byly tu minimálně tři.

"Adriane!" zakřičím, až se celý dům otřese v základech. Z ložnice uslyším divné zvuky, jako by někdo usilovně zadržoval smích. Já ho zabiju! Nakonec se s povzdechem natáhnu pro župan. Tak tohohle bude chlapec zatraceně litovat!

Otevřu dveře s výrazem bohyně pomsty. Adrian je rozvalený na posteli a tváří se jako svatoušek. Jakoby snad tím výrazem dokázal někoho oblafnout... Seberu mu ručníky a jedním ho přetáhnu. Adrian se teď rozesměje naplno. Spražím ho pohledem, ale nic to s ním nedělá. No, nejspíš, když se rozdával pud sebezáchovy Adrian chyběl.

"Moc vtipné. Myslím, že až tě bude chtít můj tatínek rozčtvrtit, tak mu nebudu bránit," pronesu ďábelsky. Adrianovi zamrzne úsměv na rtech. Ten pohled rozesměje zase mě.

"Máš ze mě srandu, Hathawayová?" řekne naštvaně a přeci laškovně. Tak odtud vítr fouká. Nakloním se nad něj a s úsměvem se mu podívám přímo do očí. Jestli si chce hrát, tak jenom podle mých pravidel.

"A kdo nemá, Ivaškove?" zašeptám mu do rtů. Nadzvedne hlavu, aby mě políbil, jenže to mu nehodlám dovolit. Ne, že bych nechtěla (líbání s Adrianem by mě nikdy nemohlo omrzet), ale přeci jenom, hraji tady "svoji hru." Zasměju se a ani nevím jestli sobě nebo jemu. Najednou zvážní.

"Občas nevím jestli jsi opravdu skutečná. Jsi tady doopravdy, Rose?" ptá se zastřeným hlasem. Těžce polknu. Někomu by se to možná zdálo, jako snůška rádoby poetických keců, ale já vím, že to tak Adrian opravdu cítí. Hrozně mě to děsí. Zamrkám, abych zahnala slzy. Pohladím ho po tváři a on mi vjede rukou do vlasů.

"Jsem tady a nikam neodejdu," říkám jemně a přeci odhodlaně. Ty slova zní jako slib a já bych neměla nic slibovat. Všechny ty roky mě naučili, že není vůbec dobré někomu něco slibovat. Nevím, co bude zítra...

Pak mě políbí a se vykašlu na nějakou hloupou hru a polibek mu opětuji. Zítřek může změnit všechno a já mám teď dnešek. Když se od sebe odtrhneme, tak si opřu hlavu o jeho čelo. Mlčíme, protože není potřeba něco říkat.

"Měla bych se připravit," zašeptám a nechtěně se od něho odtrhnu. Dokázala bych takhle ležet a vdechovat jeho vůni celé hodiny, ale nemůžu. Mám povinnosti, musím jít chránit Lissu před světem. Oni mají přednost.

"Neříkala jsi snad, že nikam neodejdeš?" zeptá se. Unaveně protočím oči. "Ale no tak, Rose, víš moc dobře, že tam chodit nemusíš."

"Musím, je to moje práce," odporuji a jdu ke skříni, abych se převlékla.

"Pracuješ pořád, vezmi si volno," přemlouvá mě.

"Poslední dobou jsem skoro nic nedělala. Potřebuju konečně nějakou akci," řeknu zpod trička. Jdeme mezi lidi, takže strážcovskou uniformu si brát nemusím. Dřív jsem byla za každou chvíli v strážcovském v sedmém nebi, teď se mi ta košile začíná hnusit. Rose Hathawayová nebyla zrozena pro nudné uniformy. Dokonce i na akademii jsem byla lépe oblečená.

"Když si to tričko zase sundáš, tak ti tu akci dopřeju," pronese tím svým sexy hlasem. On mě snad chce vážně zabít!

"Ach jo," povzdechnu si. Jdu do koupelny zkrotit trochu svoje vlasy. Někdo zaklepe na dveře. Je to Lissa.

"Pojď dál," houkne na ni Adrian poněkud otráveně. Co to do něj vjelo? Lissa vejde dovnitř.

"Neruším?" zeptá se. Ano, to je moje Lissa, zdvořilá ať se děje, co se děje.

"Ale vůbec ne," ujišťuji ji. "Nedělali jsem nic významného." Poslední slova jsou přímo mířena Adrianovi. Ten se na mě jenom protočí očima.

"Dobře, já jenom, že Eddie už je tady. Za chvíli přijdou i smrtící dvojčata," oznámí mi. Jsem ráda, že pojedeme v obvyklé sestavě. S Eddiem jsem neměla poslední dobou čas si popovídat a smrtící dvojčata - Clara a Greg jsou taky v pohodě.

"A to jsi sem přišla jenom kvůli tomuhle? To jsi snad mohla Rose zdělit poutem, ne?" ozve se Adrian. Lissa se na něho překvapeně a významně podívá, takového ho nezná a já vlastně taky ne. Nemůžu se však zbavit dojmu, že něco takového i tak čekala. Nakonec s omluvou odejde.

"Adriane! To už vážně přeháníš!" vyjedu na něj. Okamžitě se chytne.

"Já?! To ty to přeháníš! Pořád se schováváš za práci! Přiznej to! Vidím to na tobě! Ji máš radši než mě!" křičí. Nikdy jsem od něj neslyšela taková slova. Odkdy je tak krutý a žárlivý? Kdy se změnil? Poslední hodinu bylo jeho chování jako na houpačce. Zase se ho zmocnil éter?

"Proč tohle děláš?!" zašeptám ublíženě a vyběhnu z pokoje. Je mi z toho zle.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ketty Ketty | 30. listopadu 2014 v 16:28 | Reagovat

Chudáček Adrian blázní z éteru... Doufám, že se dá co nejdřív do kupy. A jinak se těším na další kapču ;-)

2 Verča Verča | Web | 3. prosince 2014 v 20:02 | Reagovat

Už se těším na další :-D

3 zelvicka7 zelvicka7 | Web | 14. prosince 2014 v 18:56 | Reagovat

Ježiši, chudák Rose.. je mi jí hrozně líto :-( i když Adriana vlastně taky :-|Doufám, že se to mezi nimi v další kapitole zlepší.. :-) Mimochodem tahle byla úžasná a jdu číst dál :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama