A přece jsem tě neztratil 2. kapitola

12. prosince 2014 v 22:45 | Xinsy |  A přece jsem tě neztratil
http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/430/909/484a00af32_99818488_o2.jpg

Alistairova noční můra - jeho temná, krvelačná stránka, rozhovor a proměna... Dopředu se omlouvám, pokud se na to vykašlete, tak to zajisté pochopím. Teď, když to po sobě čtu, tak nevím, jestli si ťukat do čela nebo se smát. No což, jsou přece i horší slátaniny... (Možná...) :D Tak tedy "pěkné" počtení!

Jediné, co jsem si pamatoval, byla ta mlha. Jenom mlha, křik, krev, zrůdy... A moje Annalise. Nechtěl jsem se probouzet, věděl jsem, že se probouzet nechci. Proč taky? Proč prožívat zase další den krutostí, lží a podvodů...

Osud tomu chtěl jinak a moje mysl se pomalu začala probouzet k "životu". Viděl jsem kolem sebe jenom bílo a čekal, až si moje oči přivyknou. Zároveň jsem se pokoušel zadusit tu nesnesitelnou bolest hlavy a vůbec celého těla. Myslel jsem, že se mi hlava rozskočí, a všechno mě bolelo, jako bych právě zdolal údolí smrti. Nad přirovnáním k údolí smrti se musím pousmát, protože ono to tak skutečně bylo.

Podívám se kolem sebe, ta mlha se rozestupuje. Kolem to voní tajemnem, jako by mě něco nebo někdo očaroval. Oči se mi zamlžují, jako bych měl vidět to, co vidět mám a ne realitu. Cítím se jako nasáklý nejistotou a lží. Někdo tou mlhou probíhá, ten někdo je mi víc než povědomý. Annalise. Pomalu začínám vidět všechny podrobnosti, ale nedokážu je pochopit, jsou tak hrozně nesmyslné, protože Ann před něčím utíká. Proč by utíkala? Vydávám se za ní, ale nemůžu ji chytit a tak uklidnit, že se jí nic nestane.

Pořád utíká, ale proč? Na mysl mi vstupuje jediné možné vysvětlení...

Ne, to je určitě špatně, proč by měla utíkat přede mnou?

Ne.

Najednou se to všechno začíná měnit.

Je to stejné, jako ta scénka předtím, ale přesto jiná. Jako bych to ani nebyl já, jako by to byla ta odporná krevsající příšera s nenávistnýma a lačnýma očima. Konečně Ann chytám, vyděšeně se na mě dívá. Roztřeseným, nevěřícným hlasem zašeptá: "Alistaire, prosím, vrať se!" opravdu se chci vrátit, ale nejde to. Jsem uvězněn v té krvelačné příšeře. Nezastavím to...

Nakláním se nad jejím krkem. Nasávám aroma, kouzelné. Nic mě nezastaví, ani soucit ani láska. To já jsem vítěz tohoto neexistujícího souboje!

"Ne!" vykřiknu. Neměl jsem se ponořovat do vzpomínek, byla to chyba, měl bych zapomenout. Nebo si nakonec sám vnutím, že jsem ji nakonec přece jenom zabil já. Ale co, když doopravdy za to můžu? Ne, jistě, že za to můžu, to já ji opustil...

"Alistaire," ozývá se mi za hlavou ustaraný hlásek, trhnu s sebou. Maggie. Vrhnu se jí okolo krku, je mi jedno, že mě někdo uvidí, potřebuju ji tady a teď. Všechny obavy na vteřinu mizí a potápějí se v radosti a euforii. Moje malá Maggie je tady.

"Co se děje, Alistaire?" ptá se mě zase tak ustaraně, ale já mám jiné otázky. Nemůže být tady!

"Maggie, nemohli bychom jít pryč z doslechu ostatních?" podívá se na mě tak, že mám pocit, že zase začne protestovat, a tak ještě dodám: "Co je?! Nechci si zničit reputaci!" Chci to obrátit v žert, i když mi není dvakrát do zpěvu.

"Alistaire? Co se děje? Víš dobře, že to poznám, když lžeš!" Ano, věděl jsem to, ale měl jsem na celou vilu řvát, že šílím?

Šli jsme daleko od uší vlkodlaků i upírů. Všude kolem to vonělo blížící se další várkou vloček, vlhkostí a sem tam nějakým živočichem. To ticho a klid bylo kouzelné, na chvíli mi pročistilo mysl, která se do té doby svíjela v nepřejícné křeči vzpomínek pomíchané s radostí z Maggiiny přítomnosti. Na to bych si dokázal zvyknout, je tu božský klid, nabádá to "člověka" k tomu, aby si jsem tak přestal myslet a jenom se díval do větví.

Konečně jsem zastavil a obrátil na Maggii. Znovu jsem ji objal. Maggie mi hodně připomíná moji Ann, ne vzhledem (v tom je jejím opakem), ale povahou. Stejně bych, ale nikdy nedokázal k nikomu cítit to samé, jako k Annalise. Ona bude v mém srdci uvězněna navždy. Tam je nesmrtelná, věčná.

"Maggie! Tolik jsi mi chyběla! Ale... co tady děláš? Chceš, aby tě Volturiovi dopadli? Nebo hůř - zabili? Co to Siobhan napadlo? Nemůžu přijít i o tebe!" Nemohl jsem, to by mě opravdu zabilo.

"Neboj se! Viděla jsem to dítě, poznala pravdu, všechno bude v pořádku!" Nevím, jestli jí mám věřit nebo ne, ale ta první varianta byla nemožná. Nechci a nemůžu o ni přijít. Ona je moje jediná rodina.

Chvíli tak stojíme, díváme se tomu druhému do očí. Nejradši bych jí odtáhnul miliony kilometrů daleko. Nejhorší na tom je, že ten maličký červíček v hlavě na mě skutečně křičí, že moje malá Maggie má pravdu. Stejně jako vždy.

"Alistraire, vím, že se něco děje. Něco, s čím nemají Volturiovi, Carlisle ani to dítě co dočinění." povzdechne si. "Jde o Ann, že ano," vydechne přesvědčivým a zoufalým tónem. Někdy mám pocit, že se nedívám na patnáctiletou dívku, ale na stoletou, moudrou stařenu. Jako by na ni padl celý svět.

"Ano, Maggie, jde o Ann." Říct tato slova nahlas je těžší než jsem kdy předpokládal, ale ta volnost, že mám komu to říct je k nezaplacení. "Víš, přemýšlel jsem. Co když jsem ji opravdu zabil." Maggie zalape do dechu a o krok ucouvne, dívá se do země. Bojím se toho, co mi odpoví.

Místo odpovědi udělá dva kroky, tentokrát ke mně a podívá se mi do očí, jako by v nich něco hledala. Nevím, co, ale je to silné. Připadám si nekonečný...

"Tomu nevěřím. Ty snad ano? Neudělal jsi nic špatného. Miloval jsi ji. Miluješ ji. Nemůžeš za to, udělal jsi všechno tak, jak to mělo být." Říká to tak klidně, až mi v nitru mrazí. Nikdy jsem se necítil víc ztracený, jako by moje tělo dostalo šok. Ta pevnost slov, všechnu tu vyrovnanost a krutost zbořila. Zůstal jsem sám, bez zábran, bez masky pod kterou se můžu zase skrýt.

"Ach, Maggie," vydechnu. Budu jí muset věřit... Chci tomu věřit, což je tak divné, za ta léta už nevím, jak chutná víra. Pomalým krokem se vracíme zpátky, mlčíme, nevím, co říct. Možná není třeba nic říkat. V tom zamyšlení skoro vrazím do jednoho z těch vlků, který na mne temně zavrčí. Ten zvuk mému rozklepanému tělu připadá jako znamení. Něco se změní, to vím, ale bude to změna k lepšímu? Chci tu změnu? Nevím.

Ve vile ignoruji zamyšlené pohledy směřující na mě a na Maggie. Nic jim do toho není, nemají se obtěžovat...

Naděje je pro blázny, ale proč nebýt tím bláznem? Já už si nechci na nic hrát, chci to být já. Chci znovu v sobě najít toho dvacetiletého zamilovaného blázna, který věří na zázraky. Letmým pohledem přejedu Edwarda, Bellu a Renesmé. Chci pro něco žít, chápu je, najdu tu naději. Já tohle mít nikdy nemohl, oni to mají. To, za co stojí bojovat. Budu bojovat s nimi, třeba se tím alespoň z části vykoupím.

Chci se ukrýt na střeše, podívat se do dáli a ještě jednou si připomenout, jak to s Annalisin smrtí bylo, hledat trhliny, uvěřit, že tu skutečně někde je...

Vyskočím nahoru, zní to jako zahřmění, slyším , že nejeden upír uvnitř se při tom zvuku ošil. Jsou tak nervózní...

Rozhlédnu se. Vločky dokonale přikryly krajinu, kdyby nebylo mých předsudků, vyčaruje mi to na tváři úsměv. Začne divoce foukat, jako by ze mě někdo chtěl dostat všechny pochybnosti. Vločky kolem mě se zuřivě rozvíří, zavírám oči. Však já najdu pravdu!

Mlha se pomalu rozestoupila, ale moje Annalise nikde. Pomalu jsem vstal a ignoroval šílenou bolest hlavy a těla. Rozhlížím se, všude jsou mrtví, sbírám ze země svoje věci a jdu pryč. Musím.

V lese na mě padá všeobecná tichost a temnota, jako by stromy truchlily nad ztrátou tolika životů. Dokonce mech a listí mi pod nohami vydává místo obvyklého čvachtání jakýsi žalozpěv. Jako bych ani neměl tudy chodit, ten posvátný klid mi rozechvívá celé tělo. Mám pocit, že jsem tu špatně, že bych měl odtud, co nejrychleji utéct, jako by se za tou posvátností skrývala další smrt.
Dostávám se na mýtinu, která je tak nereálná, až skutečná. Jako by okolní stromy, které to tu obklopují, dělaly stříšku, těsnící okolní nemagický svět daleko odsud. Mám pocit, že na mne všechno padlo, a jediné, co se mi vybavuje, je jedno jediné jméno, jako by okolní svět šeptal: Annalise, Annalise, Annalise...

Dochází mi, jaký jsem to hlupák! Přežil jsem svou smrt, a přesto se vydal dál od ní. Jak jsem mohl!? Rychle se otáčím, ale nemůžu najít cestu pryč. Nevím, kudy z tohoto bludiště a z této situace. Všechno na mě padá, okolní stromy jsou jako semknuté, nevidím mezi nimi žádný otvor. Popadá mě donedávna neznámá panika. Zoufale se snažím prosekat, ale nejde to! Jsem jako ježek v kleci, ale i toho přeci bylo možné vyndat!

Cítím, že mě tu něco drží, nějaká moc, ne moc lesa, ale něčeho mnohem a mnohem nebezpečnějšího. Něco za mnou se pohne a já nasucho polknu, nejsem schopen se otočit. Něco mi říká, že otočit se je začátek, něco, že konec... Zavřu oči, nadechnu se a pomalu se otočím.

Podívám se do krvelačných očí plných nenávisti. Je to ta samá stvůra, která mě předtím málem zabila. Ten netvor se na mě lačně usměje.

"Myslím, že se nám můžeš hodit!" prohodí ostře, jako mrsknutí biče, ale moje mysl zůstane vyrovnaná. Mě strach jen tak neskolí. Nadzdvihne obočí a zakousne se mi do krku. Je to neskutečná bolest, ale to nic není s porovnáním toho, že mi celým tělem začíná proudit oheň. Tak ne, nezemřu jako kořist, bude ze mě predátor. To, že se ze mě stane zrůda, je horší, než kdybych měl zemřít.

Mezitím, co hořím, myslím na Ann. Najdu ji, nezabiju, vše bude zase v pořádku, tak, jak to měla být od samého začátku... Určitě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ketty Ketty | 14. prosince 2014 v 11:23 | Reagovat

Maličko se v tom ztrácím - minulost, přítomnost - pomohlo by mi oddělení vzpomínek třeba kurzívou. A ještě jsem si myslela, že už je dávno upír, a přitom ho teď na konci kapitoly teprve přeměňují. Takže byl předtím jen zraněný a mimo??? Promiň za tolik keců a ráda se dozvím vysvětlení a pokračování... ;-)

2 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 15:25 | Reagovat

[1]: Já vím, je to děs. :-D Na začátku kapči je po proměně, ale začátek té proměny je až na konci. Když poznal Ann byl ještě člověk. No a teď bude už všechno, jak je upír. Neboj, příště sem, už nikdy starou, zviklanou povídku nedám... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama