A přece jsem tě neztratil 3. kapitola

17. prosince 2014 v 20:25 | Xinsy |  A přece jsem tě neztratil

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/430/909/484a00af32_99818488_o2.jpg


Omlouvám se, že přidávám později, ale včera jsem se prostě nemohla přinutit ke korektuře, ale už je to tu, takže pěkné počtení!

Proměna, rolničky, pohádka a Renesmé...

...

Připadal jsem si jako z jiného světa. Ten pocit toho, jak oheň opustil moje tělo, byl neskutečný, jako by ani svět bez ohně neexistoval... V mysli se mi neustále přehrávalo její jméno. Annalise, Annalise, Annalise. Už jsem z toho bláznil, jak živě jsem ji viděl před očima, jak jasně slyšel její hlas, ale ona tady není. Co by dělala se mnou v pekle? Jsem teď zrůda, krvelačné monstrum. Nechce se mi otevírat oči do jiného života, kde je mi Ann ještě více vzdálená.

Po neskutečně dlouhé době konečně od sebe odlepím víčka a moje oči by tak měli spatřit světlo světa. Světlo jsem však nespatřím. Je tma, ale i tak vidím dokonale i ten nejmenší detail každičké věci. Rozhodnu se, že zjistím, kde jsem. Kolem mě jsou kamenné zdi a žádný otvor. Zazdili mě tu snad?

Vstanu a dojdu k protější zdi, ošmátrám ji, ale i když jsem si jist, že jsem vyvinul minimální sílu, tím pohybem se kus zdi oddrolí. Je to tak neuvěřitelné, tak nové... Přiložím ke zdi ruku a silně zatlačím. Celá stavba se zachvěje a zeď se rozdrolí na jemný prach, i okolní zdi se drolí.

Podívám se ven, tolik pachů, tolik věcí. Jako bych zkoumal jinou planetu. Nejkrásnější je však ta nasládlá vůně vycházející z lesa. Je všude a náramně lahodí mé umučené duši. Netvor uvnitř mě se začíná probouzet k životu. Sílí a je připraven zabíjet. Pohnul jsem se a kamenný prach kolem mě se rozvíří. Rozběhnu se, nechávajíc po sobě prachovou stopu. I když běžím neskutečně rychle, a vidím vše, je to, jako bych se loudal šnečím krokem a studoval vše tou nejvíce zvětšovačí lupou...

Neuvěřitelné! Nemám čas dívat se po krajině, zajímám se pouze čím dál více tou houstnoucí lákavou vůní.

Asi tři metry od nich jsem se zastavím. Je tu jeden starší muž, dvě mladé dívky a jedno dítě - děvče, které pobíhá sem a tam, honíc smetanově zabarveného psíka. V krku mi vzplane oheň, který baží po uhašení jejich krví. Pohnu se kupředu a v tu chvíli mě dívenka zahlédne, podívá se na mě čokoládovýma očima. Červená rolnička na jejím krku jemně zacinká. V té chvíli moje ledové srdce pukne a netvor se mě absolutně zmocní. Vrhnu se na ně...

Každá kapka krve byl jeden rok, kdy bude vrah pykat za vraždu. Jsem vrah. Oni byli mrtví a mě to nestálo žádnou námahu, bylo to tak nechutně lehké. Moje mysl zestárla o miliony a miliony let. Pohl jsem se vpřed a ze země sebral rolničku, zacinkala.

Rozběhl jsem se směr sever. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem běžel, vnímal jsem pouze ten zvuk rolničky. Nebe začalo ronit vločky. Proč vždy, když se stane v mém životě něco odporného, začne sněžit? Vrhnu se naproti vysokému a statnému stromu a zlomím jej vejpůl. "Nenávidím vločky!" řval jsem mohutně k nebi.

Jako na povel se z nebe začaly sypat další a další várky běloučkých monster. Jako by mě tím měly umlčet, jako bych kvůli tomu měl začít vločky zbožňovat. Mě ale neumlčí! Řval jsem čím dál víc, řval bych byl možná celé věky, kdyby mi jemný zvuk a křehká věcička v mé ruce nepřipomněla, že mám v plánu něco jiného. Ležela v mé ruce nehnutě, prěsto se chvěla a vydávala žalostný zvuk.
Rozběhl jsem se tedy kupředu, až na vrcholek mohutné hory. Vítr kolem mě mocně vál a vločkový hurikán mu byl neustále na dosah. Pozvedl jsem rolničku, naposledy se na ni podíval a pak ji ve své dlani stiskl. Přesně tak, jak jsem očekával, se proměnila v jemňoučký prášek. Zacinkala, když jsem ji ničil. Prášek jsem nechal prohánět se krajem. Nikdy neusedne, navěky se bude prohánět krajem. Nikdy nezemře jejich památka...

Jdu pryč, ale v hlavě mi pořád zní ten cinkot, výraz těch dětských očiček. Všechno... Jenomže já jsem predátor! Já nemám city.

Ne, nějaké přeci mám city. Mám Annalise a ta láska k ní je zakódovaná všude. Teď ale za ní nemůžu, co by udělala? Utekla. Co bych měl říkat? Něco ve smyslu: "Drahá Ann, je ze mě monstrum, hrozí nebezpečí, že tě zabiju. No, a promiň, že jsem ti zlomil srdce a odešel. Miluji tě!" Ne, to by nešlo. Musím pryč, naučit se ovládat svou žízeň.

Nevím, kam jdu, stejně cestu nazpátek najdu lehce. Musím si s někým vyřídit účty, zabít toho, co mi vzal všechno. Proč mě proměnil? Proč říkal, že se můžu hodit a potom stejně utekl? Proč to všechno dělal?

Znovu mě něco vytrhává ze snění. Je to jakýsi cinkavý zvuk. Skočím ze střechy a podívám se směrem toho zvuku. Renesmé si před domem hraje s rolničkou. Když před ni skočím, lekne se mě a ucukne. Po chvíli se však usměje. Má stejně čokoládové oči jako ta holčička. Dokutálí se ke mně rolnička, kterou mi Renesmé pošle. Sehnu se a vezmu ji do dlaní. Chviličku si ji jen tak přehazuju. Cítím na sobě pár dětských očí, sleduje mě, jako bych s rolničkou dělal zázraky.

"Pane Alistaire? Proč jste pořád tak smutný? Je to kvůli mně?" Zarazím se uprostřed hodu a rolnička mi spadne na zem. Její otázky mě překvapily.

"Ne, není to kvůli tobě," odpovím jí. "Je to tolik vidět?" dodám. Nakrčí čelíčko a natáhne ke mně ruku. Vím, co chce udělat, chce mi ukázat nějakou vzpomínku. Její teplá ručka přistane na mé tváři a všechno okolo se ponoří do zvláštního oparu. Vidím něčí tvář, ta tvář je mi více než povědomá. Je totiž moje vlastní, ale je zvláštně ztrhaná, jako by byla přece jenom cizí.

Vnímám Renesméiny pocity, které měla, když se jí tato vzpomínka ukládala. Jsou zvláštně rozviklané, má malé obavy, že něco ničí. Má chuť ronit slzy, když se dívá do tváře toho muže. Je to tak zvláštní, tak jiné. Ručka, to lano, co mě drželo při mém uvědomování věcí, se mě pouští. Bojím se, že jakmile otevřu oči, spadnu...

Přece jenom oči otvírám, ale pořád jsem tu, to lano nahradily Renesméiny oči. Hledí na mě, jako by snad něco hledala, jako by viděla něco, co tam není, jako by hledala kapičku pravdy v moři lži... Nakrčené čelíčko se znovu narovná a na růžové tvářičce se objeví jemný úsměv. Sbírá rolničku ze země a začne s ní cukat tam a sem, zběsile to chrlí tenoučkou melodii.

"Kdo asi dal rolničkám hlas?" prohodí potichu, jakoby pro sebe, ale potom zvuk ustane a ona se mi zvídavě podívá do tváře. Jednou mi Ann vyprávěla jednu pohádku právě o tomhle, byla to moc pěkná pohádka. Při jejím vypravování tvořila rukou z kouře z čaje vír, oči jí tajemně svítily a rty se třásly v úsměvu. Bylo to tak nepředstavitelně magické. Pousměju se a Renesméina ústa se roztáhnou do velikánského úsměvu. Ta holka mě má přečteného.

"No, Renesmé, znám jeden příběh." Vyskočí, úsměv se jí ještě rozšíří a očička jí září jako dva majáky.

"Povídejte, prosím." Nejde odmítnout, navíc si ten příběh rád zopakuji. Mysl mi zaplaví ta magická vzpomínka a moje ústa začnou mluvit pomocí tehdejších Annalisiných slov...

Kdysi, kdy ještě nebylo nic než tma, existoval jeden ptáček. Měl překrásný hlásek a všude, kudy proletěl, vyšlo slunce a začal se rodit život. Tráva se zelenala, stromy mohutněly, květiny kvetly a rodily se další ptáčci a další zvířátka. Všude vládl blahobyt a klid díky zpěvu onoho ptáčka. Zrodilo se lidstvo, které se ze začátku také těšilo životu a pělo na tak krásný svět.

Ptáček se jednou polekal a vydal vystrašený, až sám o sobě děsivý skřek. Tím na světě vznikly zlé věci a zlé vlastnosti. Tehdy se všechno zničilo, a to stačilo tak málo. Tehdy lidé poznali strach a ze strachu začali na ptáčka žárlit. Nevěděli, proč je najednou malá úroda, bída, hlad, utrpení, zlost - hledali viníka. Nevinný ptáček byl jasný kandidát. Obvinili jej, pohrdali jím, vyhnali ho a nakonec i zabili. Ptáčkův duch odletěl do hor a lidstvo si až pozdě uvědomilo, že bez ptáčka jsou ztracení. Blížila se zima, všechno bylo plné ptáčkova utrpení.

Lid si ale vše vyložil špatně. Místo pokusu o jeho záchranu na něj ušili lest, ani po smrti mu nedopřáli klid. Ptáčkův duch se rozplýval, mizel. Ulovili jeho roztrhané kousky a dali do klícek, které byly nádherně zdobené. Rozvěsili klícky po zemi, uctívali je a čekali, až se ptáčkův duch navrátí. Jejich modlitby byly vyslyšeny a duch ožil a klícka začala zpívat. Ten den se děly zázraky, byl zrovna Štědrý den, Vánoce.

Renesmé měla ve tváři výraz, který mi napovídal, že tady ještě není. Na tváři jí už pomalu osychala jedna osamocená slzička. Jakmile úplně oschla, podívala se na mě, trochu se pousmála a rolničku si přiložila k srdci.

"Děkuji," zašeptá jemně.

"Všemu krásnému vždy předchází něco zlého, Renesmé," šepnu za ní ještě než zmizí v domě.

Je to jenom pohádka... Nic víc a nic míň. V tomhle světě už mrtví nezpívají, lidé nedostanou šanci něco napravit.

Svůj hlad jsem schopen ovládat, Ann nezabiju. Vydávám se tam, kde jsem skoro rok nebyl. Co když se jí budu hnusit, nebude tam, bude vdaná, bude mě možná nenávidět... To nevadí, ale musím znát pravdu, co se tehdy ve skutečnosti stalo. Chci slyšet to "odejdi" z jejích úst.

Jdu blátivými cestami, po kterých v tomto nečase nikdo nechodí. Kolem sem tam proletí nějaký ten zbloudilý list. Konečně se mi otevírá pohled na jejich dům. Zarazím se, vidím, že je opuštěň. Cože? Rychle se přemístím až k vratům, která jsou vyvrácená a nabízí tak otevřený pohled na celý dvůr. Všude je pusto a všechno je rozvráceno, zničeno. Jak je tohle možné? Annina rodina v tomto okolí bydlela skoro dvě stě let. Je nemožné, aby to tu opustili. Vždyť to tady milovali!

Procházím se po dvoře a hledám jakýkoliv důvod, proč to tu opustili. Opravdu to nechápu, proč je to tak zpustošené? Chystám se dovnitř, ale najednou ucítím člověka.

"Hledáte něco, pane!?" ozve se ostře. Je to nějaká postarší žena, ale do tváře se jí nedívám, nechci ji vyděsit červenýma očima. Být na jejím místě, držím jazyk za zuby a moc mě nedráždím...

"Ano, madam, nevíte náhodou, co se stalo s rodinou Gracelightových?" Snažím se mluvit obyčejně. Cítím, že si žena povzdychla.

"Vy, to, pane, nevíte? Před rokem se tu stalo velké neštěstí, celá rodina byla vyvražděna. Hrozné neštěstí!" Jako by se celý svět zastavil a nakonec rozpadl. Přidušeně vykřiknu. Ne! Prosím, že Ann žije?

Ale nežila.

Ještě týž den jsem se odebral na hřbitov. Díval jsem se na mramorový náhrobek a najednou začaly padat vločky... Jistěže za její smrt můžu, to já se nevrátil, to jejich přítomnost toho upíra ode mne odlákala. A teď je všechno pryč...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ketty Ketty | 20. prosince 2014 v 12:25 | Reagovat

Že by byla Ann taky upír a vyvraždila svou rodinu, aby se pomstila, že jí otec nedovolil být s Alistairem?

2 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 20. prosince 2014 v 17:28 | Reagovat

[1]: Máš dobré nápady. ;-) Díky za komentík. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama