A přece jsem tě neztratil: Mnohokrát

31. prosince 2014 v 19:35 | Xinsy |  A přece jsem tě neztratil

Krátká bonusová povídka k: A přece jsem tě neztratil.

Annalise - Alistairova láska z jeho lidských let - po letech vzpomíná na doby, kdy milovala a byla milována.




Takže se silvestrovskou povídkou jsem to sice vzdala, ale zase se mi podařilo dopsat slíbenou bonusovku. Je opravdu krátká, ale doufám, že se bude líbit, že se mi jakž takž povedla a že si v oslavách Silvestru a Nového roku najdete čas na přečtení. ;)

Mnohokrát se jsem sama sebe ptala, proč jsme to musela být zrovna já. Co jsem komu udělala? Jenže se nejspíš za život na tuto otázku zeptá hodně lidí, a to hned několikrát.

Myslela jsem - naivně věřila -, že můj život bude mít šťastný konec. Že se s Alistairem vezmeme a budeme děti... Myslel jsem, že by to nakonec otec dovolil. Byl to jen sen. Nikdy by to nedovolil. Nikdy by se to nestalo...

Nakonec by stejně Alistair odešel a našel si jinou a mě by otec vybral jiného... Život by šel dál, jde dál i teď a nikoho se neptá, jestli stojí dost pevně, aby při té své cestě neupadl. Já vstávám až do teď. Dvě stě let... Co dodat?

Jestli si někdo myslí, že mu čas dá odpovědi, tak se šeredně plete. Čas totiž mlčí, stejně, jako vaše mysl. Musíte s těmi otázkami neustále žít, poslouchat je pořád dokola a dokola, bez jakékoliv naděje na to, aby byli kdy zodpovězeny...

Po tom, co ode mě Alistair odešel. Bezcitně. Nenáviděla jsem ho. Tak strašně moc... Možná jsem si i chvilku přála, aby se už nikdy doopravdy nevrátil, aby zemřel. Chtěla jsem, aby pykal za tu příšernou bolest, co mi způsobil...

To byli ty chvíle, kdy jsem si sama myslela, že něco ve mně zemřelo... Že už to dál nepůjde.

Jenže šlo.

Čas jde přeci dál a je mu jedno, že v té chvíle spíš připomínáme oživlou mrtvolu. Nakonec jsem se s tím naučila žít. Přestala jsem si to všechno zkreslovat a nekonečně se litovat. Znovu jsem začala žít...


Pár měsíců po tom, co se Alistair rozhodl, už dále nebojovat tu zbytečnou bitvu a opustil mě, naši rodinu napadli upíři... Skoro nic si z té noci nepamatuji.

Probudil mě křik a pak se všechno dělo až moc rychle. Před mýma vlastníma očima celou mou rodinu a všechny, které jsem znala, zabíjeli. Nemohla jsem dýchat. Snažila se něco udělat. Cokoliv. Snažila jsem se té utéct, ale byli rychlejší. Hlavou mi tepalo něco, co jsem si v té chvíli nepřipouštěla. Byl to strach. Čirý, temný a nekonečně jedovatý...

Pamatuji, že jsem upadla. Nevím, jestli jsem o něco zakopla, někdo mě strhl, nebo jestli jsem, už byla prostě moc unavená, ale už jsem nedokázala vstát.

Zbyla mi jen bolest, nekonečná a spalující. Probudila jsem se daleko od našeho domu. Všechno byla strašně divné. Necítila jsem žádnou bolest, i když bych přísahala, že byla naprosto všude. Byla jsem sama. Tentokrát, ale doopravdy. Dokonce jsem ztratila i sama sebe.

Za celou tu dobu, za těch dvě stě let, jsem nikdy nedokázala odpustit své nynější rase, že mne změnila, že to už dál nejsem já. Že mi všechno sebrala...

Mnohokát jsem přemýšlela, proč já jediná přežila, proč mám celé věky čekat na nějaký zázrak. Proč já mám zabíjet a žít věčně? Proč já? Nedokázala jsem to pochopit...

Nedokázala až do té doby, dokud jsem nezjistila, že jsem přeci jenom všechno neztratila... Alistair přežil. Celé roky jsme žili na tomto světě a ani o sobě nevěděli...

Musím se usmát, když si vzpomenu, jak nevěřícně po dvě stě letech vydechl mé jméno. Jako by to bylo něco posvátného, co se v srdci prostě musí uchovat navždy.

"Tak přece jsem tě neztratil." - to mi tenkrát řekl a já vím, že kdybych mohla, tak propláču litry slz.

Teď to konečně můžu být já. Už vím, pro co jsem měla žít. Pro co mám žít. Proč tohle... pro nové začátky...


Tak snad se líbila, doufám v komentík... :) Pokud se vám ještě něco zdá nedořešené, snačí napsat. ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ketty Ketty | E-mail | Web | 1. ledna 2015 v 17:23 | Reagovat

Tak přece se našli! :-) Tyhle konce mám ráda :D
Moc díky za novoroční povídku a rovnou přeji vše nej v roce 2015

2 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 1. ledna 2015 v 19:33 | Reagovat

[1]: Děkuji, tobě taky. No a samozřejmě díky za komentář. :-)

3 Kačíí Kačíí | Web | 3. ledna 2015 v 12:23 | Reagovat

Nejdřív se ti chci omluvit za mou nekomentovací dobu:OO Jinak tuhle krátkou povídku jsem přečetla jedním dechem a pán:OO vážně moc nádherné, našli se!:DD Nádherná povídka:)) hned se pustím do povídky kvůli našim důvodům:))

4 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 3. ledna 2015 v 17:11 | Reagovat

[3]: Děkuji, jsem moc ráda, že se tím nějaký další dobrodruh prokousal. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama