Kvůli našim důvodům 5. kapitola

14. prosince 2014 v 18:29 | Xinsy |  Kvůli našim důvodům
Kapitola pátá - Komplikace

http://www.ourstories.cz/gallery/kv%C5%AFli%20na%C5%A1im%20d%C5%AFvod%C5%AFm%20-%20part%202.png


A máme tu další kapču. :) Rose se dneska bude bát... Snad se bude líbit. ;)

Prohlídku jsem naštěstí ve zdraví přežila a žádné nervové zhroucení se nekonalo. Malé je v úplném pořádku. Mám tašku plnou letáčků a vitaminů a v hlavě chaos... Nevím, co si smím dovolit myslet. Chci mít radost. Chci být už konečně doma u Adriana. Chci do jeho náruče - tam kam vlastně patřím. Jenže nevím, co mě doma čeká. Ovlivňoval moji náladu a vůbec... Mám z toho zvláštní úzkostlivý pocit. Bojím se, že můj Adrian zmizel v temnotě éteru. Bojím se toho, tak moc, že si nemůžu dovolit radovat se.

Slunce jasně září, jak se v příštích hodinách bude ukládat ke spánku. Dívám se z okna a počítám, kolik reklamní poutačů je kolem silnice. Jeden poutač na restauraci mě zvlášť upoutá, protože je to způsob, jak prodloužit návrat domů.

"Lisso, co kdybychom koupili domů nějakou čínu?" ptám se nadějně. "Mám hlad, jako vlk," dodám lživě. Popravdě totiž nemám na jídlo ani pomyšlení.

"Super nápad," schválí mi to. Eddie po pár metrech odbočí k malé čínské restauraci. Vystoupíme a sedneme si k jednomu stolu.

"Tak co si dáš, Rose?" zeptá se mě a sama vybírá, co nám koupí domů.

"Samotný nudle," řeknu bez zájmu. Vzhlédne od jídelního lístku a zadívá se mi přímo do očí.

"Samotný nudle? To je opravdu ta tvoje definice "mám hlad, jako vlk?"" ptá se s pochybami.

"Se zeleninou," dodám a ona se usměje.

"Co si dáte vy?" zeptá se ostatních.

"Ve službě se jíst nemá, princezno," řekne Clara a významně se na mě podívá. Navíc na přidání dramatičnosti osloví Lissu, jako princeznu.

"Pro Rose a Eddieho vyhlášuji přestávku na jídlo. Vy si něco můžete objednat na cestu a můžete si to sníst, až po směně, vyhovuje? Berte to jako spropitné za dobře odvedenou práci," navrhne Lissa s úsměvem. Tohle jí Clara musí odsouhlasit. Někdy bere svou práci až smrtelně vážně. Tedy ne, že bych já ji tak nebrala, ale vím, že nic moc se stát tady nemůže a že Lissa přece jenom od jistého času ovládá sebeobranu.

Zbývají poslední minuty a budeme u dvora. Pozoruji slunce, které pomalu, ale jistě zapadá. V puse mechanicky žvýkám dávno studené jídlo a chuť ani nevnímám. Cestou jsem měla, co dělat, abych se nepozvracela z vůní všech těch omáček a byla nehorázně vděčná za svoje obyčejné jídlo. Myslím, že by se ve mně ani kapka těch zálivek neudržela. Nechápu, jak jsem se po tom ještě nedávno mohla utlouct. Ach, ty hormony!

Greg nás zaveze, co nejblíž k domu a pak nám Eddie pomáhá domů dopravit všechny ty tašky. Lissa zase chytlo pobláznění a to říkala, že to bude menší nákup. Skutek utek'! A když si představím, že nejmíň polovina je pro mě...

Nesu to nejlehčí, protože bych se měla "šetřit". Sice nechápu, jak bych se mohla strhat u nošení tašek plných převážně oblečení, ale budiž. Jestli mě, ale budou šetřit takhle okatě, každému hned dojde, že tu něco nehraje.

Jakmile Christian otevře dveře, není cesty zpět. Jsem přímo v jámě lvové. Je tu čas si vyjasnit pár věcí. Lissa vlepí Christianovi pusu na tvář, do rukou mu vrazí svoje tašky a už se sápe po svojí Ammii. Gabi tady nikde neskotačí, takže předpokládám, že už spí. No, myslím, že si už taky půjdu lehnout. Stres a skoro celodenní chození mi moc nepřispěli na vitalitě. Rozhovor s Adrianem můžu nechat na zítra. Dneska bych to stejně už nezvládla. I když bych ho mohla trochu sprdnout.

"Hmmm... Rose?" ozve se Christian rozpačitě, když už stoupám na schody. Podívám se na něj a tím mu naznačím, že poslouchám.

"Adrian tam není," řekne. Jestli jsem si doteď myslela, že mám ve věcech perfektní zmatek a že větší už ani být nemůže, tak jsem si celkem naivně fandila.

"Jak jako, že tady není?" vysoukám ze sebe. Takže mě nakonec přece jenom opustil? Je tohle konec? Já věděla, že je chyba se začínat na něco těšit. Všechno je v háji! Skončím jako svobodná matka. Já Rose Hathawayová, která měla vždycky všechno pod kontrolou.

"Chvilku po vás sešel dolů a šel ven. Vypadal dost přepadle a dokonce se ani nevzal kabát. Pokoušel jsem s ním komunikovat, ale všechny pokusy vyšly nazmar. Vystartoval ven celkem rychle. Zkoušel jsem mu volat, ale nebere mi to," vysvětluje mi. Za jiných okolností bych ho hledala jenom někde v baru, ale teď mám nevlahou předtuchu, že může být absolutně kdekoli. Co když se mu něco stalo?

"A proč jsi ho nezastavil?" ptám se ho vyčítavě.

"Rose, ale Christian se o to pokusil," brání ho Lissa.

"Asi se moc nesnažil," vykřiknu celá naštvaná.

"A co jsem měl podle tebe udělat? Zapálit všechny únikové východy?" namítá Christian.

"Třeba," vyprsknu jedovatě. Vím, že se chovám hrozně. Možná nejsem o nic lepší než byl Adrian dneska ráno. Všechno na mě padlo a já mám úplně zamlženou mysl. Sakra, nedokážu myslet! Potichu zakleju a jako uragán vrazím do naší ložnice. Chci najít jakékoli vodítko.

Všechno je přesně takové, jak jsem to tu ráno opustila. Jenom postel je víc rozházená a na zemi leží moje střážcovská uniforma roztrhaná na cáry. Vytáhnu svůj mobil a zkusím mu zavolat. Bez odezvy, přesně tak, jak říkal Christian. Perfektní.

Proběhnu kolem Christiana a Lissa, kteří stále stojí v obýváku. Pouze tam přibyla rozespalá Gabi. Takže jsem ji svými výlevy vzbudila. Dokonalost, za tyhle výkony mě peklo stopro nemine. Rychle přes sebe přehodím kabát a vyjdu do brzkého morojského rána.

Podívám se na hodinky. Všechny bary a hospůdky na dvoře jsou ještě/už zavřené. Do háje! Existují jenom tři místa, kde se Adrian vyskytuje, když je mimo. Náš pokoj, bary nebo jde na cígo se svojí královskou tetou. Bohužel, musím všechno vyřadit. Nakonec namířím do části dvora, kde je všechno monitorováno.

"Rose?" promluví na mě celkem udivený hlas. Michail.

"Ahoj, Michaile," řeknu a pokusím se o úsměv.

"Nemáš být v posteli? Byli jste přes noc venku, ne?" zeptá se.

"Jo, moc ráda, bych do ní zaplula, jenže obvykle ji neobývám sama. Hledám Adriana," oznámím mu.

"Tady?" podiví se.

"No, máte tady kamery. Takže jestli takhle náhodou nevíš, kde by mohl být?" zeptám se ho s nadějí.

"A odkdy je postrádán?" zeptá se mě na oplátku a já jsem ráda, že mi pomůže.

"Od večera," oznámím mu. Kývne a jde do druhé místnosti, kde je plno obrazovek. Poslušně ho následuji.

"Kyle, nevíš, kde by mohl být Adrian Ivaškov?" zeptá se Michail svého asi stejně starého kolegy.

"Adrian Ivaškov?" ujistí se Kyle a už píše jeho jméno do počítače. Vyjede mu plno okýnek. Občas mě děsí, že jsme tak hlídaní.

"Měl by být na dvoře. Včera večer odjel s princeznou Dragomirovou, jenže už tu není zapsán jeho příjezd," oznámí nám po chvíli. Já celá ztuhnu. Jak to myslí, že odjel s námi?

"Počkat...," promluví Kyle po chvíli. "To je divný, odjel dvacet minut po princezně. Navíc jel jiným autem a vyjel jinou branou."

"Je s ním hlášen ještě někdo?" vyhrknu. Prosím, ať není v takovém stavu sám. To by byla hrůza. Co když se mu něco stalo? Tohle se nemělo stát! Tohle všechno je špatně...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 14. prosince 2014 v 18:32 | Reagovat

skvelý diel :) pekný blog :)

2 Verča Verča | 14. prosince 2014 v 18:48 | Reagovat

No teda ty nás napínáš! Bombová kapitolka.

3 zelvicka7 zelvicka7 | Web | 14. prosince 2014 v 19:18 | Reagovat

Hrozně pěkná kapitola, je to celé hrozně napínavé :-D A jelikož nevím, jestli jsi si zpětně přečetla všechny moje komentáře k ostatním kapitolám, všechno ti zopakuji do super dlouhého komentáře :-) Náhodou jsem narazila na tvůj blog a protože mám moc ráda VA, (teda teď už tolik ne, když to skončilo, že ;-) ) tak jsem si rozhodla přečíst tuhle povídku a odprostředka bych to nepochopila, tak jsem logicky začala od začátku, že :-D u každé kapitolky jsem ti nechala komentář, aby sis na mě třeba jednou vzpomněla nebo tak ;-) možná jsi je četla, možná ne, já nevím.. Chtěla bych ti říct, že píšeš moc pěkně, máš krásný styl psaní a píšeš tak, že je to zajímavé a napínavé (mám pocit, že přesně tenhle styl psaní já postrádám :-D ) a prostě se mi hrozně líbí jak tahle povídka, tak tvůj styl psaní a všechno okolo :-) Četla jsem už spousty a spousty různých fanfiction i originálních povídek a ty, které nemají pokračování si vždycky uložím do oblíbených záložek.. ale mám toho tam tolik, že se v tom už neorientuju, takže kdybych náhodou na tebe a tuhle povídku zapomněla a už si nikdy nepřečetla pokračování a nenapsala další komentář, tak víš, že to nebude tím, že by mě to přestalo bavit :-) pokud na to skutečně zapomenu, tak se moc moc omlouvám, mám toho opravdu hodně a ztrácím přehled :-| Každopádně je to prostě hrozně úžasná kapitola, jen je mi líto, že takhle VA neskončilo doopravdy a že "doopravdy" by Rose žádné děti mít nemohla :-( (kdyby byla s Dimitrijem, že) takže prostě hrozně moc děkuju, že jsem měla možnost si přečíst část tak super povídky a doufám, že si za týden (promiň.. vlastně ne!! jedeme na hory.. takže později) vzpomenu a přečtu si další kapitolku ;-) Kdyby ne tak hodně štěstí s psaním a omlouvám se za super dlouhý komentář :-D

4 Ketty Ketty | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 20:46 | Reagovat

Kam se nám jenom Adrian vypařil?? Nenapínej nás dlouho s pokračováním, prosím ;-)

5 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 21:16 | Reagovat

[3]: Tak to je něco! Tvoje komentáře jsem si četla, děkuji za ně a samozřejmě mockrát děkuji za tento dlouhý! (Neomlouvej se za něj, kdo by přece takové komentíky nezbožňoval?!)Užij si to na horách. ;-)

Jinak všem ostatním moc děkuji za komentáře. Jste nějací hodní, to si asi zaslouží kapču dřív. :-)

6 Kitanek Kitanek | 16. prosince 2014 v 16:23 | Reagovat

Dobré čtení nese to duch VA :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama