Kvůli našim důvodům 7. kapitola

24. prosince 2014 v 16:15 | Xinsy |  Kvůli našim důvodům
Kapitola sedmá - Shledání

http://www.ourstories.cz/gallery/kv%C5%AFli%20na%C5%A1im%20d%C5%AFvod%C5%AFm%20-%20part%202.png

Tak a máme tady Vánoce! Dneska jsem se, světe div se, ani nechytla s mladší sestrou, takže že by opravdu zavládla pohoda a mír? No, myslím, že Vánoce za ten nakupovací, balící a uklízecí maraton stojí... :) A nám to s povídkou tak pěkně vychází na shledání... :D Takže hezké počtení! A samozřejmě Veselé Vánoce a ať toho pod stromkem hodně najdete! ;)

Konečně mám jistotu, že si jedu pro svého Adriana a ne jen pro jeho mrtvolu. Jakmile se mi ten debil dostane pod ruku, tak ho stejně asi přizabiju. Jak to mohl udělat! Je mu snad pět!? Jak si mohl dovolit mě takhle děsit!

Na recepci si vyžádáme číslo jeho pokoje. Pak už vnímám jenom to, že zuřivě buším na jeho dveře a hodlám ho pěkně seřvat. Jenže jakmile otevře dveře, tak mne obejme a tím mě dost zaskočí. Pořádně se k němu přitisknu o vnímám jenom jeho dech v mých vlasech. Moje přednáška o jeho magoření může přeci jenom počkat.

"Rose... Moc, moc, moc se omlouvám. Dřív mi to nedocházelo... Nebo možná ani nemohlo, ale já tohle všechny chci, Rose. Hrozně moc. Chci se každé ráno probouzet vedle tebe. Chci naše dítě. Chci tebe... Miluju tě, Rose. Chci vědět, že jsi skutečná," vychrlí na mě. Otevřu pusu, abych mu na to něco řekla, i když ani nevím, co říct.

Jenže stejně nedostanu příležitost k tomu něco dodat, protože mne políbí. Nejprve se o mé rty jenom lehce otře, ale potom dá do toho polibku všechno. A já mám v té chvíli jasno. Musím mít jasno... Miluju ho a v tom, co jsme, kdy dělali i děláme je jenom čirá láska. Nic víc a nic míň. No, možná s kapkou temnoty, ale na tom nezáleží. Důležité je jenom to, co je teď a tady. Kašlu na nějaký éter. Adrian je dost silný, aby ho dokázal zvládnout, já mu to dokážu, pomůžu mu. O tom to přece ta láska je, ne? A kdybychom měli jenom přežívat, tak to stejně udělám, protože vím, že zrovna tahle chvíle za to stojí. Za tuhle chvíli stojí všechno...

Odtrhne se ode mne, abychom mohli oba popadnout dech. Jsem ráda, že mě pevně drží, jinak by nohy zaručeně vypověděli službu. Opřeme si svoje čela o sebe a jenom, tak tam stojíme a dýcháme. Obyčejné a přeci krásné, neboť oba víme, že dýcháme jen a jen pro toho druhého. No, já vlastně dýchám i za naše dítě.

Musím se usmát, protože to zní moc hezky... Naše dítě. Ne, nějaká svobodná matka s titulem krvavé děvky, která svému maličkému nedá to, co potřebuje. My totiž budeme úplně normální rodina. Možná, že taková termín ani neexistuje, ale my všem dokážeme, že teď už existovat bude.

"Jsi krásná," zašeptá a já se musím zasmát. Je to takový ten lehký a rozjařený smích, kdy někde v pozadí cítíte slzy.

"A ty sis to u mě pěkně posral," namítnu. Adrian se taky zasměje. Odtáhne se ode mne, vezme za bradu a zadívá se mi přímo do očí. Sakra, v té jeho zelené, bych se dokázala ztratit na celé hodiny.

"Ano, tohle je moje Hathawayová, která si nikdy nebere servítky," řekne s unaveným smíchem. Rukou mu vjedu do vlasů a přitáhnu si ho k sobě blíž.

"Mám pár podmínek," oznámím mu klidným a tichým hlasem.

"Cokoliv, lásko... Poslouchám," pobídne mne.

"Už nikdy nijak neovlivníš moji náladu pomocí éteru. Pokud se ti moje aura nebude zdát... Pokud se ti cokoli nebude zdát, tak mi to řekneš a spolu to vyřešíme." Přikývne a zatváří se zahanbeně, že o tom vím. I když jednal v mém zájmu, tak ublížil sobě a to já trpět nedokážu. Neuměla bych normálně žít s vědomím, že svým blízkým ubližuji.

"A už nikdy v životě na mě nezvedneš hlas. I když to v tobě bude nesnesitelně bublat. Prostě odejdeš do jiné místnosti a... zmlátíš polštář a pak si o tom v klidu promluvíme, jo? Já to taky budu dodržovat. Je mi jedno, že budeme ta trapná rodinka, která si vypravuje svoje depky, ale prostě se naše dítě nenarodí do rodiny, která to má s pocity, jako s nějakým papiňákem," řeknu rázně a přeci šeptem.

"Se vším souhlasím a teď pojeďme domů," řekne ta spásná slova.

Adrian se nabídne, že bude řídit, protože už značně ze svého pomatení vystřízlivěl a taky, že Eddie a já jsem totálně groggy. Po tomhle musím Eddieho nominovat na zaměstnance měsíce. Nevím, co bych bez svých přátel dělala. Mám to nejlepší, co bych si mohla přát. Všechno bude zase v pořádku a ještě lepší než, kdy dřív. Vím to... Zavřu oči a na rtech mi hraje úsměv.

Probudím se ve své posteli. Venku je tma, takže jsem většinu morojské noci prospala. To je dobře, alespoň se tak lépe naladím na vampýří denní režim. Protáhnu se a moje ruka do něčeho/někoho narazí. Srdce mi radostně poskočí. Adrian. Otevře svoje překrásné oči a zachytí moji ruku, kterou jsem ho před chvíli praštila do obličeje. Ano, to jsem celá já, když už někoho budím, tak jenom s grácií. Naše prsty se propletou a přitáhne si mě blíž. Naše rty se o sebe jemně otřou.

"Ahoj," zašeptá mi do rtů zastřeným hlasem. Sakra, ten hlas je tak šíleně sexy! Zabiju ho, jestli si odkašle.

"Ahoj," zašeptám mu stejně a s úsměvem.

"Jak jsi se vyspala?" zeptá se.

"Krásně, jak ty?" zeptám se ho na oplátku a není to jenom, protože se to tak říká, ale protože mne to opravdu upřímně zajímá.

"Neměl jsem žádný divný sny, takže perfektní," odpoví mi.

"Ty jsi teď někdy měl noční éterové můry?" podivím se. Přikývne. Zase další věc, o kterém jsem nevěděla. Myslela jsem, že ho to přešlo, už dávno. Bezva, jsme spolu čtyři roky, ale absolutní upřímnost nás napadla až teď. Perfektní. Oba se tolik bojíme, že tomu druhému našimi problémy ublížíme, až to nakonec ničí nás samotné. Odcizuje nás to. Jsem ráda, že teď už si budeme říkat pravdu, i když mnohdy pekelně bolí.

"Teď se mi však zdálo jenom o tobě," řekne tím svým dráždivým tónem. Zasměju se.

"A měla jsem na sobě vůbec něco?" zeptám se se zvednutým obočím.

"No...," zamumlá a já ho přetáhnu polštářem.

"Adriane Ivaškove, ty nestydo!" vykřiknu naoko pohoršeně. Adrian se na mě pokřiveně usměje a překulí se na mě. Zaútočí mi na rty a nevynechá jediné místečko bez povšimnutí. Jo, tohle chtěl Adrian udělat, už pěkně dávno. Po chvíli se ode mě odtrhne a přesune se na krk. Popadám dech a vjedu mu rukou do vlasů. Na krku ucítím polechtání od jeho špičáků. Moje srdce se snad ještě více rozbuší, při vzpomínce zlatavou rozkoš z upířího kousnutí. Jenže já vím, že on mě nekousne. Při dalším nádechu, to ucítím. Ten příšerný smrad.

Rychle se od Adriana odtrhnu běžím se na záchod vyzvracet. Vzhledem k tomu, že jsem předtím skoro nic nejedla, tak je to o dost mizernější. Adrianovy ruce mi přidržují vlasy. Když je už můj žaludek dokonale vyprázdněn, tak mě Adrian pohladí po tváři a starostlivě se na podívá.

"Zlato, jsi v pořádku?" zeptá se mě starostlivě. Já ho, ale rychle odstrčím, protože ten smrad cítím pořád. Sakra, co to je? Teď mi bude jako Adrian smrdět?

"Co je?" zeptá se mě celý vedle.

"Bez urážky, ale strašně mi smrdíš," odpovím mu po pravdě. Víc než uraženě se zatváří překvapeně. Nakonec kývne a vycouvá z místnosti. Musím uznat, že to jeho ego vzalo dobře...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ketty Ketty | E-mail | Web | 25. prosince 2014 v 12:32 | Reagovat

Noo, ten konec mě fakt rozesmál. Změna vůní u těhotných! Chudák Adrian, to nám tedy budoucí taťka dopadl :D
Děkuji za vánoční dáreček a přeji ti nádherné svátky a v novém roce všechno nej! ;-)

2 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 25. prosince 2014 v 20:49 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuji. :-)

3 kiki kiki | E-mail | 26. prosince 2014 v 18:48 | Reagovat

OMG a ten konec je naprosto boží!!!!!! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama