Jeden den v džungli

28. ledna 2015 v 18:23 | Xinsy |  Jednorázovky

Tess Larayová se rozhodne navštívit svého bratrance a zároveň nejlepšího kamaráda Logana. Chce oživit jejich dětské vzpomínky. Avšak vůbec netuší, že věci, které jako malé děti milovali, se doopravdy dějí...



Tohle je jedna z mých starších povídek a mám ji opravdu ráda. Tak snad se bude líbit! Pěkné počteníčko! :D


Z auta jsem vytáhla všechny kufry a do volného podpaží strčila květináč. Zbytek bude muset Logan odnosit sám. Došla jsem k vratům a zazvonila, když se po pár minutách konečně otevřely dveře a v nich byla hlava mého bratrance, oddychla jsem si. Ještěže už otevřel, jinak by mi praskly ruce. V jeho očích však nevidím ani stopu radosti, spíš veliké překvapení. Vždyť jsem mu přece volala, že přijedu!

"Tess? Co tady děláš? Měla jsi přijet až pozítří," oznamuje mi.

"Máma začala vymýšlet oslavu na ukončení studia, a tak jsem radši rovnou z koleje namířila sem. Prosím, pustíš mě dovnitř? Bolí mě už dost ruce." Po mém "proslovu" konečně rozmrzl a vydal se mi naproti.

"Tak vítej, a s čím ti mám pomoct?" ptá se mě už s obvyklým úsměvem. Musím se taky usmát, protože až uvidí tu horu věcí, bude rázem svých slov litovat.

"V kufru a vlastně v celém autě jsou věci," odpovím, "ale aby ses moc nesedřel, tak bych ti doporučila odnosit jenom kufry a tašky, zbytek chvíli oželím," dodám po chvilce a konec věty teatrálně protáhnu. Pak už ale rychle mizím v domě, protože ruce už opravdu necítím a nechci, aby si to s tím "vítej" rozmyslel, až uvidí, co vezu.

Tašky položím v předsíni a rozhlédnu se. Vypadá to tady jinak, než si pamatuji. Asi to bude tím, že už tady nejsou jenom krabice na stěhování, ale je vidět, že už tady někdo bydlí. Vlastně mi to docela dost připomíná jeho pokoj, akorát že všechny ty věci jsou všude po domě a něco je přidané. Člověk by čekal, že vyroste, ale on je pořád stejný. Vlastně je to dobře, třeba ho opravdu potěší, co jsem cestou koupila a co s jeho pomocí hodlám udělat...

"Tess?!" ozve se z venku Loganův vystrašený hlas. Vytrhne mě to z úvah a mám co dělat, abych se nezačala smát. Rychle si namířím do pokoje pro hosty, který si ještě matně pamatuji.

Vezmu za kliku pomalovanou tygřími čárami a otevřu dveře. Neubráním se obrovskému rozevření úst. Napravo zelená, nalevo zelená a světe div se, i přede mnou je zelená! Kolem okna jsou květináče s džunglím potiskem plné cizokrajných rostlin. Kdo to asi pořád zalévá? Přičichnu si k jednomu květu a na jediné volné místečku v rohu okna položím svoji rostlinku, které vedle ostatních vypadá hodně povadle a drobně.

Kabelku pohodím na noční stolek a málem shodím lví lampičku. Opatrně zavřu dveře. Nechci nějakým hnusným bouchnutím zničit tuhle "džunglařskou" atmosféru. Modré bolérko pověsím na věšák na dveřích. Zamračím se, ta riflovina se sem ale vůbec nehodí! Vezmu bolérko znovu do rukou a hodím do skříně. Tak, a teď je to skvělé!

Sundám si boty, které vsunu pod postel, a hupsnu do peřin. Na tváři mi pohrává idiotský úsměv. Takový úžasný pokoj jsem vždycky chtěla! Ach, to je ráj! Odsud mě už nikdo nedostane!

Ozve se zaklepání. No, asi mě odsud přece jen někdo dostane. "Tess? Jsi tam?" ozve se Loganův hlas zpod dveří. Zaúpím, já se chci ještě válet ve svém soukromém Disneylandu!

"Ano," hlesnu pouze. Dveře se rozevřou, jeho rozcuchaná hlava vykoukne. Na tváři má krůpěje potu. No, aspoň jsem mu ušetřila návštěvu posilky...

"Teda, Tessie, měla jsi mi říct, že se sem hodláš stěhovat," řekne mi káravým tónem, ale na rtech mu hraje úsměv.

"A to jsi ještě neviděla můj pokoj," dořekne vyzývavě a významně, když spatří můj blažený úsměv. Úsměv se mi ještě rozšíří a ten Loganův taky. Jako uragán se vyřítím z pokoje, přeskakuji tašky a už v duchu blaženě rozevírám dveře od jeho pokoje.

Konečně se mé tužby stanou skutečností a já stlačím kliku. Opatrně rozevřu dveře i přesto, že jsem měla v plánu je rozrazit. Vykulím oči a dolní čelist se mi o pár metrů vzdálí od obličeje. Opatrně vstoupím do toho ráje. Jestli na mě odněkud vyskočí opička, divit se nebudu. Je to tady jako v opravdové džungli!

"Logane?" vydechnu šeptem jeho jméno. Připadám si omámeně. Vždyť ono to tady voní jako v opravdové džungli. Tedy, ne že bych tam někdy byla, ale určitě to tam vypadá přesně takhle!

"To koukáš, co?"

"No to tedy koukám! Ty jsi to vážně udělal! Já myslela, že sis dělal legraci, že budeš mít v pokoji džungli!" Zasmějeme se.

"A to jsi ještě neviděla terasu, balkón a zahradu za domem." Tohle zjištění mi stačí na to, abych se vrátila do svého pokoje, nazula boty, navlékla bolérko a vydala se na průzkum. Terasa byla obrovská a nabízela pohled na krásnou zahradu s palmami. Musí mít určitě dost schopné zahradníky. Připadám si jako doma v Argentině, u nás na zahradě. Bohužel jsme se, když jsem byla malá, přestěhovali a já jsem tak svou pohádku ztratila. Tohle je však mnohokrát lepší!

"Máš to tady opravdu kouzelné," vydechnu ohromeně.

"Ty palmy jsou něco, viď?" Přikývnu. Dojdu zpět do domu a na balkón. Vzpomenu si na náklad svého autíčka a otočím se zpět na Logana.

"Pomůžeš mi ještě něco odnosit, prosím?" zeptám se ho tajemně, chci v něm vzbudit zvědavost a nasadím štěněčí pohled, aby necouvnul. Povzdychne si, ale přikývne.

Z auta vyndám konstrukci na miniskleník a fólii. Podám mu to a sama zvednu krabici s rostlinami a s pytlem hnojiva. Pozvedne obočí, ale na nic se neptá. Jdeme na balkón, kde to všechno složí na zem.

"Tak na co to všechno je? Budeme skládat transformera? A proč máš sebou ty kytky, vždyť jich je tady všude kolem požehnaně," ptá se mě nechápavě a utírá si zpocené čelo.

"Byla zácpa, a tak jsem vjela na odbočku vedoucí kolem obrovského květinářství. Vzpomněla jsem si, že když jsme byli malí, tak jsme chtěli mít doma džungli. No, tak jsem koupila konstrukci na menší skleníček a nějaké rostlinky. Nemohla jsem tušit, že sám fušuješ do zahradničení," vysvětlovala jsem mu s úsměvem a u poslední věty se musela zasmát.

"Skleníček? To jako mi na balkón postavíš skleník?" ptá se trochu vylekaně. Ano, vím, že si moc dobře pamatuje na mé stavitelské umění, které jsem praktikovala u nich na zahradě.

"Omyl, ty budeš stavět. Kluci mají přeci stavebnice rádi, ne?" rýpnu si do něj. "A navíc to není ze skla, ale ve finále tam přijde fólie, takže to je spíš takový fóliovníček," dodám nevinně.

"Takže ty mi svým brzkým příchodem zkazíš program, pak mě ztrháš u kufrů a nakonec mi dáš sestavit fóliovník?" hudruje naoko naštvaně. Vím, že na mě by se pořádně zlobit nikdy nemohl.

"Jo," odpovídám pořád nevinně. Chtělo by to kafe. Do ruky mu vtisknu návod a sama mířím najít kuchyň.

Najít ji je trochu problém, ale aspoň vím, kde má prádelnu a další pokoj pro hosty. Zapnu kávovar a nechám si tou uklidňující vůní omamovat smysli. Jak jsem jenom mohla bez svého kafíčka vydržet sedm hodin?!

Zvednu žirafí hrnek a zamířím zpět na balkón. Opřu se stěnu a usrknu si z hrnku. Logan se neúspěšně snaží spojit dvě trubky k sobě a udělat tak základ. Když se po mně nasupeně ohlédne, tak jenom pokrčím rameny a raději zapluji do domu. Měla bych si vybalit. Zamířím do svého osobního ráje a rázem je všechno alias můj pokojík.

Podívám se z okna. Už se stmívá, měla bych jít Logana zkontrolovat, jak válčí. Opatrně vystrčím hlavu zpod bílé záclonky. Dolní čelist zase opouští své místo. Kolikrát to za dnešek je, to opravdu netuším...

Logan zarovnává poslední kousek fólie, kterou připínáčky k sobě spojí. Všechno je hotové. Rozhlédnu se kolem sebe. Dokonce nic nerozbil!

"Teda, já koukám! Ty jsi to opravdu zvládl?" vydechnu ohromeně. Vypadá to krásně!

"Jo, nesmíš mě tolik podceňovat, sestřenko," odpoví s hrdým úsměvem. Kdyby mohl, určitě by sám sebe hrdě poplácal po zádech. A měla bych se divit? Je to přece jenom chlap.

"Hmmm... Něco tomu chybí," prohodím zamyšleně.

"Já vím, v garáži bych měl mít stan. To víš, s tím skládáním a stavěním nesmím vyjít ze cviku!" pronese a už je pryč. Jako malé děti jsme vždycky stanovaly na střeše. Bylo to vždycky tak kouzelné! Když se v rohu zahrady objevily světlušky, vždy jsem za nimi pobíhala v šeru noci. Někdy je mi líto, že jsme vyrostli...

Světlušky! probleskne mi hlavou. Ano, to tu chybí! Seběhnu dolů za Loganem.

"Logane, máš někde sklenice?" zeptám se ho.

"Jo, vedle tvého pokoje je úklidová místnost, tam by něco mělo být," odpoví a dál tahá stan zpod nějakých pro mě nepoznatelných věcí.

"Díky," odpovím a už jsem na odchodu. Na chodbě si už musím rozsvítit. Rozevřu dveře a zamžourám do prostoru ve snaze nalezt vypínač. Konečně ho najdu a malá žárovka nad mojí hlavou se bíle zaleskne. Budiž světlo! Chvilku to trvá, ale nakonec vítězně vytahuji (bohužel jenom) čtyři sklenice, ubrousky sépiové barvy, lepidlo, menší štětku na malování a čajové svíčky.
Na tváři mi hraje úsměv. Dneska bude všechno perfektní. Cítím to! Někdo by možná řekl, že to je všechno zbytečná práce, ale já to tak nevidím. Je to něco víc, mnohem víc. V každém z nás je přeci kousek dítěte.

Na balkóně rozsvítím světlo a usadím se ke kruhovému stolu, na který složím svůj náklad. Hned se pustím do práce. Ubrousky stříhám do obrazců hmyzu, štětkou je potírám lepidlem a kladu na sklenice. Mezitím už Logan přišel a dal se do skládání. Jde mu to pěkně od ruky. Je dobře, že jsme si s tím fóliovníkem dali průběžný trénink. Poslední malá světluška ozdobila poslední sklenici a já se radostně obrátila na Logana.

"Tak já jdu, než to lepidlo zaschne udělat horkou čokoládu. Želé nebo marshmallow?" ptám se ho. Vzhlédne od tyček a na malou chvíli se zamyslí.

"Marshmallow," řekne rozhodnutě. "Jo, a Tess?" houkne na mě, dřív než zmizím uvnitř. Vyjdu tedy znovu na balkón s tázavým pohledem. "Udělala bys, prosím, to želéčko, co vždycky dělala tvoje mamka?" Zasměji se. Želéčko si moc dobře pamatuji. Přikývnu a jdu to všechno najít v té obří kuchyni.

Zatímco se čokoláda ohřívá, nakrájím si mashmallow i želé na menší kousky. Z mísy na jídelním stole vezmu nějaké ovoce a taky ho nakrájím. Kousky želé i ovoce hodím do mísy a smíchám s jahodovým jogurtem. Hned potom směs rozdělím do dvou menších misek a přidám k nim lžičku. Ve šlehači si připravím šlehačku a smíchám s trochou vanilky. Horkou čokoládu naliji do hrnků, šlehačku přidám až těsně před pitím. Na talířek ještě nasypu oříškové sušenky. Všechno dám na tác a špinavé nádobí naskládám do myčky.

Venku celý tác položím na stůj vedle sklenic, do kterých vložím už zapálené čajové svíčky. Rozestavím je kolem nás a prázdná místa vyplním zbylými svíčkami. Všechno je tak kouzelné! Tak jsem to vždycky chtěla, když jsem byla malá... Škoda, že se mi splnilo až teď. Logan dodělává poslední úpravy a já ještě dojdu pro nějaké deky a polštáře.

Konečně je všechno hotové. Posadíme se a díváme se na hvězdy zpod velkých listů palmy. Usrknu si ze svého hrnku a vlastně musím sama sebe pochválit, protože to je výborné. Chuť želéčka se mi rozprostře po celých ústech a pohladí chuťové pohárky. Ta chuť je úplně identická se želéčkem mojí maminky.

"No, Tessie, jsi šikulka!" pochválí mě a hází do sebe horkou čokoládu i želéčko, jako kdyby týden nic nejedl.

"Taky koukám, že jsi z toho nemehla vyrostl," zasměju se. Dloubne do mě ramenem. Na chvilku se zatvářím dotčeně, ale při tak úžasné atmosféře jednoduše nejde odstranit z tváře úsměv, i kdybych to moc chtěla. Což samozřejmě vůbec nechci.

"Proč máš doma hotovou džungli?" zeptám se ho najednou. Zadívá se do země, jako kdyby usilovně přemýšlel.

"Budeš se mi smát," odbude mě. Já se ale nedám!

"Nebudu! Povídej!" vybízím ho. Poraženecky dá ruce nad hlavu a ukousne si ze sušenky. Napodobím ho, čekám, až to z něho konečně vypadne. Dělá, že se šíleně soustředí na žvýkání, ale vím, že ví, že už nevycouvá. Na tváři se mi vedle blaženého úsměvu objeví i vítězný.

"Pamatuješ si na ten příběh, co nám vyprávěla babička? - Jeden den v džungli?" ujišťuje se. Přikývnu a úsměv se mi ještě rozšíří. Jak bych si jenom mohla nepamatovat! "Tak to jsem přesně chtěl. Chtěl jsem svůj den v džungli. Jenže mě znáš a víš, že se jen tak s něčím nespokojím. Umínil jsem si, že chci být v džungli každý den - celý život. Tak to je ten důvod. Přestěhoval jsem se sice do velkoměsta, ale doma mám džungli."

Můj úsměv se znovu rozšiřuje a já se začnu smát. Ne proto, že by to bylo směšné, to tedy nebylo. (Tedy možná trochu.) Smála jsem se, protože všechno byla tak pohádkové, protože je tak hrozně tvrdohlavý a že ho doopravdy znám - což jinak nemůžu říct skoro o nikom. Směji se hlavně proto, že tohle jsem vždycky chtěla taky.

"A je to tady! Tess, ty se mi směješ!" osočí mne naštvaně.

"Ne, nesměju. Jenom nemůžu uvěřit tomu, že opravdu zažiji svůj jeden den v džungli!" vysvětluji mu zasněně. Zadívám se do světel města. Je to neuvěřitelné... Jak málo občas chybí ke splnění našich dětských snů a oživení vzpomínek...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kiki kiki | E-mail | 29. ledna 2015 v 22:13 | Reagovat

Ani se nedivím, že ji máš ráda je totiž naprosto užasná. :-D

2 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 29. ledna 2015 v 22:16 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuji! :-D

3 Kačíí Kačíí | 30. ledna 2015 v 10:19 | Reagovat

Je dokonalá! Ted ji už mám ráda i já:D
Takhle dlouhý text by si mohla psaát častěji:D super napsané:3

4 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 30. ledna 2015 v 11:52 | Reagovat

[3]: Děkuji. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama