Kvůli našim důvodům 10. kapitola

11. ledna 2015 v 17:50 | Xinsy |  Kvůli našim důvodům

Kapitola desátá - Problémy

http://www.ourstories.cz/gallery/kv%C5%AFli%20na%C5%A1im%20d%C5%AFvod%C5%AFm%20-%20part%202.png

A máme tu kulatiny! :D


Vlastně nevím, proč jsem tuto kapitolu (ten konec) napsala, ale když jsem se to pokoušela přepsat, nešlo to. Prostě to tak, už je... Takže nekamenovat, prosím!

Zůstala jsem stát, jako opařená. Můj otec není slepý a pokud mu ještě nedošlo, že jsem v tom, tak už má jistě podezření. Do čeho jsem se to zase namočila?!

"A-ahoj, tati," pípnu. No, nezdá se, že by moje "tati" nějak situaci pomohlo. Příště musím vytáhnout vyšší kalibr.

"Rose, děje se něco, co by asi měl, ale přesto nechtěl radši vědět?" zeptá se mě. Ptá se celkem složitě, ale i tak mu úplně rozumím. Tohle bude ještě sranda.

"Možná," přiznám. Probodne mě pohledem. Tohle se mi přestává líbit. Neměla by Liss radši děti schovat? Nechci jim přivodit nějaké trauma. No, když se podívám na všechny v místnosti, myslím, že bez úhony z tohohle nevyvázne nikdo.

"Možná?!" zeptá se mě Abe pochybovačně. Ostýchavě kývnu. Já, že někdy přemohla hordy strigojů? Já, že jsem jedna z nejlepších strážkyň? Kdo si to sakra vymyslel?! Vždyť já ani nedokážu svému otci říct, že bude dědeček.

Nasucho polknu.

"Tak já myslím, že vás tady necháme. Co, Lisso?" ozve se Christian. Konečně nějaká moudrá slova! Tedy, ne, že bych byla dvakrát odvázaná, že se nadcházející rozhovor bude odehrávat jenom mezi námi třemi (čtyřmi), ale alespoň svoji Dragimo-Ozerovic rodinku ochráním.

Lissa beze slov přikývne, vezme Ammii a Gabi a odejdou. Podívám se na svého otce, Adriana a nenápadně na na svoje bříško - jo, tohle bude konec světa, že? Nebo si snad někdo může představit normální svět, bez Rose Hathawayové? Já tedy rozhodně ne.

"Takže...?" začne Abe. Záměrně se vyhýbám jeho pohledu. Sice mě zná jenom kolem čtyř let, ale i tak mi vždycky vidí až do žaludku. (Ne, není to jenom tím, že neumím moc dobře lhát!) To abych začala věřit v nějaký extra příbuzenecký pouta, co? Jo, tenhle svět je hodně zvláštní, člověk změní názor během pár minut. Mění se svět nebo já? Těžko říct...

"Takže...," odpovím stejně. Abe pozvedne jedno obočí. Vypadá celkem hrozivě.

"Ach, Rosemarie, přestaň tady na mě hrát divadýlko. Tak, co se tady tedy děje?" řekne nesmlouvavě. Poraženecky hodím pohled po Adrianovi. Abe si to hned vyloží po svém a rozhodne si do tohohle "rozhovoru" zatáhnout i jeho.

"No, Ivaškove, musím říct, že jsi nějak zticha. To je pro tebe docela nezvyklé, co?" zeptá se ho. Adrian zamžiká očima.

"No... Rose totiž... Já... Já... Já ne-," začne ze sebe Adrian po kouskách ze sebe dostávat. Nemůžu to už dál snášet a tak ho přeruším.

"Jsem těhotná," vyslovím ty dvě slova, která podepisují naše odsouzení k smrti.

Chvilku je ticho. Hnusné, jedovaté, tíživé... Mám nutkavou potřebu odletět někam na druhý konec světě.

"Takže moje malá holčička ze mne hodlá udělat dědečka?" prohodí až nezvykle klidně. Vykulím oči. Tohle je snad ještě horší, než kdyby na mě začal řvát.

"Už to tak bude," odpovím mu a čekám, kdy začne řádit.

"Jak dlouho?" pokračuje ve svém výslechu.

"Čtyři měsíce," hlesnu. Abe přikývne a obrátí se na Adriana.

"A máma to ví?" zeptá se s pozvednutým obočím.

"Ne," vydechnu. Abe pokýve hlavou a obrátí se na Adriana s takovým tím škodolibým úsměvem. Jo, takže to asi znamená, že největší problém bude s mojí maminkou. No a můj tatínek se v tom vyloženě vyžívá.

"Víš, co jsem ti říkal, Ivaškove. Takže očekávám, že uděláš všechno správně," řekne mu. Můj táta se zbláznil. Co to s ním je? V klídku to všechno bere a pak řekne něco, co náš vztah i v takovémhle stavu schvaluje? Vesmír snad zamrzl?!

"Samozřejmě, pane Mazure. Nikdy bych Rose neublížil. Nikdy bych ji do ničeho nenutil," odpoví mu Adrian stejným tónem, jakým mluvil Abe. Jak můžou být tak klidní?

"Počkat, počkat!" vykřiknu. Možná, že se chovám přehnaně, ale to je jedno. "Jsem těhotná a ani nedočkám nějaké reakce? Nadšení, pobouření, šok? Nic?! Emoce snad došli?" řeknu naštvaně. Oba se na mě podívají zmateně.

"Co bys po nás chtěla, Rose?" zeptá se mě Abe na rovinu. Trochu mne zaráží, že Abe mluví i za Adriana. Jo, když začne do chlapů někdy nějaká ženská rýt, tak hned drží při sobě.

"Já nevím," řeknu popravdě. "Možná jenom nějakou reakci, abych věděla na čem jsme," dodám.

"Rose, jsi dospělá a vím, že vždy uděláš tu správnou věc. Když jsi s Adrianem šťastná, tak s ním buď. Tomuhle - lásce - nedokáže přece nic zabránit. No a jestli chcete, tak klidně mějte deset dětí. Mám tě rád, Rose a věřím ti. Vím, že neuděláš žádnou hloupost," dořekne svůj proslov a já mám, co dělat, abych na něj nezírala s otevřenou pusou. No, lepšího tátu jsem si přát prostě už snad ani nemohla. Přijdu až k němu a obejmu jej.

"Díky, tati," hlesnu a i když na něj momentálně nevidím, tak cítím, že se usmál. Do očí mne trošku tlačí slzy dojetí. Sakra, to jsou ty hormony, nebo je všechno najednou, tak... tak... skvělý?! To moje maličké je opravdu malý zázrak. Nakonec to všechny ještě stmelí dohromady. Odtáhnu se od něj a oba se na sebe usmějeme.

"Jsi po mě, což znamená, že blbá taky nebudeš, hmm?" řekne na odlehčení situace a já se musím zasmát. Slyším, že i Adrian se ztlumeně hihňá.

"Tak fajn. Zanechme téhle rodinné idylky. Je to divný," namítnu. Adrian se znovu lehce zasměje.

"Ach, malá dhampýrko, zapomínáš, že pro nás není divný dostatečné slovo," rýpne si do mě a oba - Adrian a můj otec - na mě mrknou. Chvilku si je přeměřuji pohledem a pak mi to dojde. Tohle je snad fór.

"Do prdele," ujedeme mi zašeptání, ale naneštěstí to nebylo dost potichu, takže po mně Adrian hodí starostlivý pohled.

"Co se děje?" zeptají se oba naráz, oba zmateně. Vyděsím se ještě víc.

"Je to pravda, že jo?" pípnu zoufale.

"Co je pravda?" zeptá se zamračeně Abe. Normálně, bych skákala do stropu, že jsem svého otce, obávaného gangstera Ibrahima Mazura, totálně vykolejila, ale teď je to vedlejší.

"Copak vy to nevidíte?!" vykřiknu nechápavě. Jejich udivení se zvětšuje a už mě to pomalu přestává bavit. Jsou snad natvrdlý?! "Vždyť jste oba úplně stejný!" výsknu.

"My, ale vůbec nejsme stejní, Rose," namítne Abe tím tónem, jakých se mluví s duševně chorými. Adrian jenom přikyvuje. Oba je přejedu nesouhlasným pohledem, protože jestli má tady někdo problém, tak jsou to rozhodně oni dva.

"V jádru jste úplně, ale úplně stejný! Bože! Vždyť já si nabrnkla svýho tátu!" křiknu na ně a už jdu nahoru do pokoje. Než úplně zmizím, tak se na ně ještě podívám. Vyjukaně si mě přeměřují.

"Jestli to bude kluk a jestli bude po vás dvou, tak si mě sakra nepřejte!" zavrčím na ně a zapluju do postele. Najednou jsem šíleně unavená. Zavřu oči a nechám se pohltit sny.

Byla jsem u nás doma a něco - nebo někoho jsem hledala. Z ložnice jsem zaslechla lehké pobrukování a tak jsem se vydala tam. Stál tam on. Dimitrij. Srdce se mi málem až zastavilo a já jenom nasucho polkla. Nedokázala jsem udělat ani krok, vyslovit jedinou hlásku. Jenom jsem tam stále a poslouchala, jak zpívá nějakou ruskou ukolébavku. Pak jsem si všimla, že v náručí něco drží a když to něco dětsky zakňouralo, měla jsem jasno.

Dimitrij choval dítě. Moje a Adrianovo dítě. Jinak to být ani nemůže, ne? No, ale vždyť Dimitrij je strogoj! Mrtvý strigoj... Ucítím ostrou bolest v pod bříšku a okamžitě mi k tomu místu vystřelí ruka. Klid... Tohle je jenom sen a moje maličké je v bezpečí u mě v bříšku. Nic se mu nestane. On mu nemůže ublížit. Už nikomu nemůže ublížit...

Bolest v pod bříšku mne ale pořád neopouští. Najednou se Dimitrij otočí a jeho ledové strogojské oči se střetnou s těmi mými. Jenže se mnou to nic nedělá. On je ztracen, je to minulost... Pak jeho rudé oči padnou na miminko v jeho náručí. Následuji jeho pohled a celé tělo mi zaplaví zděšení. To dítě - moje maličké - je mrtvé. Má roztrhané hrdlo a jeho malá očka jsou navždy zavřená.

Z očí mi začnou padat slzy a rozetřou mi tak pohled na tu hrůzu, na tu zkázu. Jenomže už je pozdě. Ten výjev je zakořeněn hluboko v mé mysli, vypálen do spodní strany víček a já mu nemůžu uniknou, ani kdybych sebevíc chtěla. Hrdlo mám sevřené a ani vzlyky, ani křik se nedere na povrch. Nemůžu dýchat. Zdá se, že se čas zastavil. Bolest se mne zmocnila celá a já mám pocit, že snad uhořím.

"Rozo," promluví na mě a já se divím, že jsem mohla vůbec něco zaslechnout. Chce se mi z toho jeho oslovení zvracet. Sakra, co jsem komu udělala! Bolest dosáhne vrcholu a já padám...

Pak se probudím...

Těžce dýchám a cítím slzy na svých tvářích. Ten příšerný sen je sice pryč, ale bolest v pod bříšku cítím pořád. Je to příšerné. Bolest je snad úplně všude. Seberu svoje poslední kousky síly a co nejhlasitěji zavolám Adriana.

Pak celý svět zhasne a já si nejsem vůbec jistá, že se pro mě ještě někdy rozsvítí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ketty Ketty | Web | 11. ledna 2015 v 18:42 | Reagovat

Nooo?! Co dodat?! Pouze asi jen - co to má sakra být??? Ty mi děláš z ruského boha Belikova vrahouna miminek?! To snad ne?!

2 Xinsy Xinsy | E-mail | 11. ledna 2015 v 20:24 | Reagovat

Já vím... Taky to nechápu. Ale na druhou stranu... já nemůžu za to, co se Rose zdá... :-x

3 Verča Verča | 12. ledna 2015 v 15:04 | Reagovat

[1]: Přesně. Ten úžasný Dimitrij jako vrah miminek. No mě snad trefí! :-D

4 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 12. ledna 2015 v 21:05 | Reagovat

[1]:[2]: Holky, je to jenom sen! Navíc nám ho v další kapče očistím! :-D Jinak díky za komentíky. ;-)

5 Ketty Ketty | Web | 18. ledna 2015 v 16:48 | Reagovat

Dotázek: Kdypak bude další kapitola - pořád jsem toho vrahouna miminek nerozdýchala, takže si chci spravit chuť a hlavně vysvětlení, co to mělo být za sen. Díky za pochopení a urgentní přidání kapitoly - jinak skončím v blázinci - A ty mě máš na svědomí, jasný?! ;-)

6 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 18:29 | Reagovat

[5]: Neboj, ještě dneska ji tu budeš mít! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama