Kvůli našim důvodům 11. kapitola

18. ledna 2015 v 19:00 | Xinsy |  Kvůli našim důvodům
Kapitola jedenáctá - Strach

http://www.ourstories.cz/gallery/kv%C5%AFli%20na%C5%A1im%20d%C5%AFvod%C5%AFm%20-%20part%202.png



Tak tady to je... Snad si to u vás touhle kapčou aspoň trošku vyžehlím. Komentáře s návrhy, co byste chtěli dál, jsou více než vítané!

Zamrkám a snažím se zaostřit. Kolem mě je až nesnesitelně bílo. Určitě jsem na klinice. Snažím se přijít na to, co se vlastně stalo.

Dimitrij. Krev. Smrt. Bolest.

Moje maličké...

Tyhle dvě slůvka účinně stačí, abych se plně probrala do reality. Co je s mým maličkým? Je v pořádku? Musí být v pořádku!

"Už se probouzí," podotkne někdo, jehož hlas je pro mne jako balzám. Adrianův hlas. Ve své dlani cítím tu jeho. Vím, že teď jsem v bezpečí.

"Rose, ty jsi nás, ale vystrašila," zašeptá konejšivě Lissa. Její hlas mi zní, jakoby z dálky. Mám pocit, že mi snad něco sedí na mozku. Uvědomuji si, že jsem až moc otupělá, aby to bylo normální. Hlava mi šíleně třeští i přesto, že mám v sobě jistě spoustu tišících léků.

"Co se děje?" zakuňkám a ani nevím, jestli jsem to vyslovila nahlas nebo jenom v mé mysli.

"Neboj, Rose, všechno bude v pořádku. Jsi v nemocnici, ale tvůj stav je stabilizovaný. Ztratila jsi spoustu krve a utrpěla otřes. Brzy budeš v pořádku. Na to jsme s Lissou už dohlídli," uklidňuje mě Adrian.

"Ale co...?" zeptám se a konec věty nechám vyznít do ztracena. Nechci ani pomyslet, že jsem o svůj malý zázrak přišla.

"Malé je v pořádku. Ten prcek je stejný machr jako jeho máma. Jakmile jsme k tobě přiběhli, tak jsem tě vyléčila. Nejspíš jsi se moc rozrušila," řekne mi Lissa.

"Co se tam vůbec stalo, Rose? Chvilku po tom, co jsi odešla do ložnice, jsem šel za tebou, ale ty jsi už spokojeně spala. Po nějaké době jsme, ale uslyšeli vzlyky a pak jsi začala křičet o pomoc. Nikdo vlastně neví, co se stalo. Všude byla krev a ty jsi se zmítala v bolestech. Bylo to hrůza, Rose. Tohle mi už nikdy v životě nedělej!" naléhá Adrian.

"Když jsem odešla nahoru, tak mi všechno připadalo v pořádku. Byla jsem jenom unavená a tak jsem si lehla. Jenže pak jsem dostala hroznou noční můru a zbytek už znáte," odpověděla jsem jim.

"O čem se ti zdálo?" zeptá se můj otec zvídavě a já si až teď uvědomím, že je tu s námi. Nejspíš, ale přišel až po mém probuzení.

Popravdě řečeno jsem se této otázky bála. Co jim mám říct? Akorát jim tím ublížím, nebo je usvědčím v tom, že jsem absolutní cvok. Na sucho polku a doufám, že si mého rozhození nikdo nevšiml. Bohužel si však myslím, že mě tady mají všichni přečtenou.

"Bylo to dost zvláštní... Trošku blbost. Nejspíš jenom éter a hormony. Stejně si to už moc nevybavuji," zalžu, i když ne tak úplně. To malé mrtvé miminko ze své paměti, asi nejspíš jen tak nevymažu.

"Neboj, Rose, nám to můžeš říct," pobídne mě Liss. Podívám se jí do očí a v duchu ji prosím, aby mě o takové věci neprosila. Povzdechnu si a rozhodnu se jim říct kousek pravdy.

"Taková slátanina. Byl tam strigoj a držel v náručí mrtvé miminko a já nedokázala nic udělat. Ani se pohnout a pak mě začalo hrozně bolet v pod bříšku. No a pak už byla jenom tma a ta bolest," vysoukám ze sebe a uvědomím si, že pláču. Adrian mi starostlivě setře slzy z tváří.

"Už je to dobré, malá dhampýrko. Nemusíš se bát," konejší mě Adrian a obejme mne. Jsem ráda, že díky těm slzám neprokoukli moji malou lež.

"Rose... Kdybych věděla, že je éter pro tebe až takhle neúnosný, nikdy bych jej nepoužívala. Nechci tebe ani to malé tahle ohrožovat. Hned si nechám předepsat ty antidepresiva, co jsem brala na akademii. Tohle musí skončit," vydechne Lissa nešťastne.

Nerada ji vidím smutnou. Nechci, aby se kvůli mne trápila a už vůbec nechci, aby se kvůli mne vzdávala své magie. To by bylo až příliš kruté. I když cítím, že chvilku oddechu od éteru bych potřebovala, tak stejně je to až příliš. To já jsem její strážkyně, ne ona mojí. Sakra, kdy se naše role vyměnily? Nebo to snad takhle bylo pořád, ale já si to nepřipouštěla?

"Liss, to nemůžeš... To po tobě nemůžu chtít," namítnu rozhodnutě, ale přesto můj hlas nezní ani trošku pevně. Jsem nějaká moc unavená... Zase.

"Nemůžeš mi zabránit," řekne silným hlasem, který jsem i já dřív měla. Odkdy je ze mě takový slaboch? Kde je ta slavná Rose Hathawayová?!

Unaveně přivřu oči. Lissa vstane se slovy, že dojde pro doktora. Ucítím, že mi Adrian přiloží svoji dlaň na čelo a pak se mi po celém těle rozvine příjemný pocit. Zavřu oči a čekám, kdy přijde spánek.

"Adriane, ten strigoj byl Dimitrij," zamumlám v polospánku a pak mě pohltí klidné snění...

Když znovu otevřu oči, tak zjišťuji, že jsem v nemocničním pokoje úplně sama. Chvíli jen tak ležím a prohlížím si obrázky na stěnách, které znázorňují něco, jako vodu. Rukama si hladím bříško a snažím se nemyslet na tu divnou noční můry a na to, že je moje maličké mrtvé. Nic mu neublíží, ochráním ho, ať to stojí, co to stojí...

Nejhorší je, že ke všem těm příšerným výjevům ze sna přibyly i ty, na kterých Dimitrij padá z mostu s mým kůlem v hrudi. Snažím se sama sebe donutit, že když jsem ho zabíjela, byl už dávno mrtví. Přesto mi to všechno - on - připadalo, tak skutečné. Nalhávala jsem sama sobě, že pro Dimitrije je nějaká naděje, ale jedinou jeho nadějí jsem byla já a můj kůl. Část mě ho bude vždycky milovat, ale taky nenávidět, kvůli té bolesti z jeho odchodu.

Nemůžu si to, ale připouštět k tělu. Už se to nikdy nesmí opakovat. Ne, když to ublížilo tomu nejdůležitějšímu, co na světě mám...

Dveře otevřou a dovnitř vstoupí Adrian. Vzhlédnu a přesunu se do reality. Unaveně se na mě usměje a osuší mi tváře. Ani nevím, že jsem brečela...

"Jak ses vyspala?" zeptá se mě jemně.

"Fajn," odpovím prostě. Adrian se zhluboka nadechne. Víc, že nadcházející otázka mi příšerně hlodá myslí.

"Zdá se ti o něm často?" zeptá se. Něco podobného jsem čekala, ale že to řekne, tak strašně ublíženě? No, možná jsem měla čekat i to.

"Ne," vydechnu.

"Takže ne často, ale ano občas?" zjišťuje.

"Spíš nikdy. Tohle bylo jiné," zašeptám. "Já ho milovala, Adriane. Jenže on zemřel a opustil mě," dodám po chvíli. "Je sice pryč, jenže to neznamená, že zmizí úplně. Promiň, ale je to tak," řeknu zastřeným hlasem, ve kterém cítím slzy. Otřu si oči. Jsem šíleně ráda, že jsem to mohla říct nahlas. Že jsem se s tím mohla svěřit někomu koho bezvýhradně miluju.

"Já vím," zašeptá něžně, políbí mne do vlasů a obejme mne, jak to jen moje zdraví dovoluje. "Nikdy nevymažeme ty, kteří byli jednou naší součástí. Já nechci, abys ho násilně vymazala z hlavy. Vím, že ani nemůžeš. Ať už se má situace jakkoli a ať už měl s tebou cokoli, tak Belikov byl nejspíš dobrej chlap a nezasloužil by si být zapomenut," dořekne.

Nevím, co říct... Jsem, tak ráda, že to chápe. Chci jenom navždy zůstat v Adrianově objetí. Teď teprve můžu zlé vzpomínky nechat jít. Vím, že teď mě už Dimitrijova stinná a nesprávná stránka strašit nebude.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 El El | 18. ledna 2015 v 20:12 | Reagovat

musím říct,že je to velmi dobrá a zajímavá povídka... musím říct,že ten sen byl děsivej... jsem zvědavá jestli se tam objeví Dimitrij  doopravdy nebo ne

2 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 20:47 | Reagovat

[1]: Děkuji za komentář a vítej. :-) Jinak Dimitrij v této povídce z mrtvých s největší pravděpodobností nevstane... Myslím, že to má Rose zamotaný i bez toho. :-D

3 Ketty Ketty | Web | 19. ledna 2015 v 17:42 | Reagovat

[2]: Uff, to jsem ráda! Ještě aby si chudák holka musela znovu vybírat mezi Dimkou a Adrianem. Ulevilo se mi, že nepřišla o miminko :-)

4 Kačíí Kačíí | 19. ledna 2015 v 17:59 | Reagovat

Nádherná kapitola! tak jsem se konečně pročetla sem a no wauu!! Moc se těším na další:33

5 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 19. ledna 2015 v 19:47 | Reagovat

[3]: Taky si myslím... :-D Děkuji za komentík. :-)

[4]: Gratuluji, že jsi to zdolala! :-D A samozřejmě díky za komentář. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama