Kvůli našim důvodům 13. kapitola

8. února 2015 v 20:30 | Xinsy |  Kvůli našim důvodům
Kapitola třináctá - Tohle prostě nemůže fungovat!



Tak a další kapča je na světě. Nakonec se mi ji povedlo dopsat, múza si asi řekla, že vyleze teprve až přiznám, že jsem bez ní v háji. :D Jenže jsem se stejně rozhodla ten konec useknout (takže i tak je kapča krátká) a nechám si ho až do další kapči s názvem Babička Janine Hathawayová - jo, bude to masakr. :D No, nic... užijte si čtení a do komentíků napiště svá přání, protože není lepší múza než-li právě čtenář, že? ;)



"Včera jsem tam volal a všechno by skvěle klaplo," oznámí mi druhý den ránu, když předeme mě postaví hrnek s horkou čokoládou.

"Kam a co by klaplo?" zeptám se.

"A taky tvému otci," oznámí mi a ignoruje mou předešlo otázku.

"Proč!?" ptám vyjeveně dál.

"No a jemu se to nezdálo, jako špatný nápad," mele si dál svou. Je tohle rozhovor nebo samomluva?

"Adriane, o čem to krucinál mluvíš!?" vykřiknu naštvaně a hlavně zmateně.

"No, o tom New Yorku přece," obeznámí mě, jako by se nechumelilo.

"Děláš si ze mě srandu? Něco jsi mi slíbil!" On si snad vážně řekl, že mě připraví o rozum.

"To ano a taky se to snažím dodržet, jenom mi došlo, že jsem ti nepřednesl další důležité argumenty," obhajuje se.

"Adriane! Už mě s tím neštvi! Mám toho vážně plný brejle. Tenhle pohár přetejká, Adriane, nechtěj vědět, co bude následovat!" křičím nasupeně. Odejdu do ložnice, bouchnu za sebou dveřmi a svalím se do ustlané postele. Možná je u nás zbytečnost vůbec stlát. Přiložím si ruce na spánky.

"Rose?" zeptá se Adrian, když po nějaké době nakoukne do dveří. Já mám zavřené oči a jenom těžko je hodlám otevřít. Po snad deseti minutách mlčení si povzdechne a hodlá mě tady zase nechat samotnou. Kretén - vždyť kdo mu říkal, že má zase jen tak odejít?!

"Tak, co jsi se dozvěděl?" vyhrknu dřív, než se dveře zavřou a otevřu oči. Škvírou mezi dveřmi vidím, jak se Adrianova ruka zastavila, jako by se rozhodoval, jestli to snad není jenom nějaký vtip. Pomalu přejde k posteli a lehne si vedle mě.

"Takže dokonce tam i nějací dhampýři normálně žijí a všechno to nejsou jenom strážci. Není to prý zas taková snobárna, jak si ty myslíš," vysvětluje mi.

"A dál?" vyzvídám.

"No a navíc, bych si tam celkem lehce mohl sehnat práci. Umělce tam nutně postrádají," řekne vážně.

"Ty budeš pracovat?!" zeptám se s pochybami. Jsem si stoprocentně jistá, že tohle patří do jeho seznamu věcí, které nikdy v životě nebude dělat.

"Jelikož mě tatík s největší pravděpodobností vydědí a ty nebudeš moct pracovat, tak mi nic jiného ani nezbude," odpoví s pokrčením ramen.

"Já nějak nevím, Adriane, připadám si kvůli tomu opravdu divně," přiznám.

"Nebude to napořád, Rose. Navíc... myslím, že bychom se z toho všeho tady brzo zbláznili," řekne zamyšleně.

"Jo a nebo to bude, jako z bláta do louže," namítnu.

"Možná. Jenže to se nikdy nedozvíme, dokud to nezkusíme," přemýšlí.

"A co Lissa?" zeptám se s obavami. Adrian si povzdechne.

"Je to na tobě, Rose. Nikdo tě do ničeho nutit nemůže. Já to vím a Lissa to ví taky," odpoví mi po chvíli. Zavřu oči a vnímám jenom můj a Adrianův dech. Hledám hluboko ve své mysli a snažím se najím něco... cokoli, co by mi dalo odpovědi.

"Víš, co mě děsí nejvíc?" vyhrknu po chvíli.

"Co?" hlesne Adrian v odpovědi a pohladí mě po ruce,

"Že máš nejspíš pravdu. Neznám jiný život než tenhle. Vlastně ani nevím, jestli to je to, co jsem vždycky chtěla. Miluju Lissu, vždycky jsem byla tam, kde je ona. Nevím... možná to není to, co chci. Nikdy jsem doopravdy ani nepřemýšlela, co to vlastně chci, Adriane. Děsí mě o tom uvažovat," přiznám se slzami v očích. Adrian si mě k sobě přitáhne a pevně mě obejme.

Je tak lehké držet se něčeho, nebo někoho... Nehledat jiný cíl... Jenže třeba není Lissa můj cíl, možná je to něco jiného. Narodila jsem se být strážkyní, jsem jí a vždycky budu, ale není ještě něco po čem tajně toužím? Něco, co by mohlo být tak blízko a přeci daleko?

Připadám si jako zpátky na akademii, kdy mi moje psycholožka Deirdre říkala nesmysly o tom, že mám na výběr. O tom, že to já jsem důležitá...

Budu si o tom muset s Liss promluvit a když bude souhlasit, tak... Ach, Bože! Co budu dělat pak?!

"Asi mi brzo přeskočí...," zašeptám zoufale.

"Neboj, malá dhampýrko. Na magoření jsem expert a ty jsi ještě v pohodě," vyruším mě z z přemýšlení Adrianův hlas. Jo, jasně, on si prostě ze všeho musí nutně dělat legraci. Podívám se na něj a vidím to, na co v té chvíli nejsem připravená. Vidím tu lásku, kterou ke mně chová a že je jí na jednoho člověka sakra moc. Vím, že tam vždycky byla a doufejme, že vždycky i bude. Kdo by jenom řekl, že já někdy budu mít tohle všechno, plus ještě, že ze mě bude máma? Usměju se na něj a rozhodnu se všechny ty starosti nechat na později.

"Kdy si tak zmoudřel?" podivím se.

"Přesně v tu dobu, co jsi se přestala vejít do té krajkované košilky," zabrouká s úsměvem.

"Ach, díky Bohu! Víš, jak byla nepohodlná?" podotknu se smíchem. Jak v jednu domu můžu zvládat hysterčit a pak se smát? Ty hormony jsou na nic!

"Nevím, co si stěžuješ, stejně si ji na sobě nikdy neměla dlouho," diví se a je na něm vidět, že opravdu dobře baví.

"Ty jsi hroznej!" zasměju se. Adrian si mě k sobě jednou rukou přitáhne blíž, druhou mě pohladí po bříšku a vlepí mi malý polibek na odkryté rameno.

"Vždycky jsem chtěl do New Yorku," podotkne.

"Já vím," vydechnu.

"Víš, že když mi to odsouhlasíš, tak se staneš tou nejlepší ženskou na světě?" Prudce k němu zvednu hlavu.

"Chceš mi snad jako naznačit, že teď nejsem?!" vykřiknu uraženě, ale přesto mi zacukají koutku. On je tak sladký, když o něco usiluje...

"Takže jsme se dohodli? Můžu zjišťovat podrobnosti?" dodá po chvilince.

"Fajn," odsouhlasím rezignovaně, "ale zeptáme se ještě Lissy, co si o tom myslí a stále budeš hledat dál," oznámím mu nekompromisně.

"Tvé přání je mi rozkazem!" zasalutuje.

"Jsi pošuk," zašeptám si pod vousy a Adrianova tvář se rozzáří gigantickým úsměvem.

"A to máš na mě ráda," pronese v polibku.

"Moc si toho o sobě myslíš, Ivaškove," provokuju ho s úsměvem a polibek mu více než ochotně oplácím.

No a pak již nebyl prostor na nějaké řečičky...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Monika Monika | 8. února 2015 v 22:41 | Reagovat

Páni páni páni :O úžasná kapitolka ♡ všechny jsem precetlaz jedním dechem a u toho, jak se Roze zdál ten sen a Dimkou :/ sem vůbec nedýchala :-D bylo by fajn aby se tam konečně objevili Adrianovi rodiče.  Jejich reakce mne opravdu zajímá ★. A těším se jestli tam bude i kapitolka z NY ♡♡

2 Monika - znovu a zase :D Monika - znovu a zase :D | 9. února 2015 v 13:38 | Reagovat

A chtěla bych se zeptat kdy bude další kapča? ♥♥♡♡♥♥

3 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 9. února 2015 v 15:00 | Reagovat

[1]: Děkuji, jsem moc a moc ráda za novou čtenářku. :-) Ivaškovic famílie se nám tam objeví brzo, neboj. :-D Další kapču přidám s největší pravděpodobností ke konci týdne. ;-)

4 Monika Monika | 9. února 2015 v 17:51 | Reagovat

[3]: Dobře, děkuji a já jsem ráda že jsem našla někoho, kdo se trefil přímo do mě - Rose a Adrian <3 :-)

5 Ketty Ketty | E-mail | Web | 9. února 2015 v 19:53 | Reagovat

Opět krásná kapitolka! Jsem děsně zvědavá, zda čekají holku nebo kluka. A jak se bude prcek jmenovat. Ivaškovovi budou řádit hlavně Nathan. Už předem lituju Adriana s Rose - to bude určitě nepříjemná hádka :-?

6 tessa tessa | 9. února 2015 v 21:35 | Reagovat

pani to byla krasna kapitola ....doufam ze hadka s rodici nebude tak velika :/. ale i tak uz se moc tesim :-D  :-D

7 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 10. února 2015 v 10:41 | Reagovat

[5]: Jo, další kapitolky budou pro všechny celkem emocionálně těžké a stresující, ale já věřím, že to všichni zvládneme! :-D Dík za komentík. ;-)

[6]: Děkuji za komentář. Pokusím se, aby vás po přečtení nemuseli křísit. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama