Kvůli našim důvodům 14. kapitola

15. února 2015 v 18:50 | Xinsy |  Kvůli našim důvodům
Kapitola čtrnáctá - Ona



Tak a máme tu další kapitolku. Původně tu měla být, už včera, ale řekla jsem si, že by to možná mohlo narušit valentýnskou "atmošku", tak ji přidávám až teď. :) Také jsem nakonec změnila název na Ona, protože mi tenhle název prostě víc sedí. No a na příště se těšte na stlejdu Adliana a Gabliellu Ozelovou-Dlagomilovou... :D Takže přeji pěkné počtení, snad se vám kapča bude líbit a zanecháte komentík. ;)



"Už jsi oznámila své slavné mamince, že z ní bude babička?" zeptá se mě Adrian, když už nějaký ten čas mlčky ležím v jeho náručí.

"Páni! Ty vážně umíš zvednout náladu!" zaskuhrám.

"Měla bys jí to říct, dřív než se to dozví od jiných. Čím déle to budeš oddalovat, tím to bude horší," přemlouvá mě.

"Jasně, když tě nezabil můj táta, tak tě zabije moje máma. V jakým pořadí to asi udělá? Myslíš, že nejdřív zamorduje mě nebo tebe?" zaskučím.

"Třeba ti dá jenom přednášku a mě možná taky nezabije," přemýšlí.

"Jo, třeba ti jich jenom pár vrazí." Protočím očima. Adrian si povzdechne.

"No, tak to je ještě horší než-li smrt. Jsem si až moc dobře vědom, že moje božská tvář je moje jediné pozitivum," povzdechne si. Usměju se na něj.

"Chudáčku," zašeptám v polibku.

"Počkej... Ty mi to jako nebudeš rozmlouvat!?" diví se. Mám chuť ho praštit.

"Proč musíš mít vždycky postranní úmysly?!" ptám se.

"Nevím. Prostě si nějak nemůžu pomoct," přizná. Pak se znovu políbíme. Snad po celé věčnosti se od něho odtáhnu.

"Tak já jí jdu zavolat," oznámím mu. Adrian na mě vykulí oči.

"To jako vážně?" ujišťuje se nevěřícně.

"Vážně," přitakám. Ne, že bych z toho byla nijak zvlášť odvázaná, z jeho teplé náruče se mi vůbec nechce. Vlastně ani nevím, proč to jdu udělat. Možná jsem se vážně zbláznila. Nebo jsem si vážně uvědomila, že oddalování ničemu nepomůže.

Podívám se na mobil ležící na stole. Zdá se mi, že je nějak daleko, že se mihotá ve vzduchu. V krku mám obrovský knedlík a srdce se bouchá do hrudi s takovou silou, že se spolu asi brzo setkáme naživo. No, tak, Rose... zvládla sis udělat těhotenský test, zvládneš i tohle, ne? Až na to, že ten test tě nemohl zabít... Teda, čistě teoreticky nemohl...

Se slepým odhodláním si otřu zpocené dlaně a vezmu mobil do rukou. Vytáčím číslo a se zatajeným dechem poslouchám to příšerné: píp, píp... A s každým dalším pípnutým se mi dýchá o to hůř.

A pak to zvedne.

"Rose?" ozve se její pevný hlas.

"A-ahoj, mami," hlesnu koktavě a chraplavě a vůbec netuším, kde jsem sebrala svůj hlas.

"Rose? Stalo se něco?" zeptá se tónem plným obav. Zmate mě to. Tak úplně jsem si ještě nezvykla, že na mě mojí mámě záleží...

"Ehm...," odkašlu si. "Ne, nic se nestalo... Teda ne nic zlýho... Vlastně podle mě nic zlýho, ale podle tebe to nejspíš zlý je...," koktám nervózně. Co jsem si sakra myslela? Nikdy jsem jí volat neměla, tohle byl špatnej, špatnej a do prdele špatnej nápad! Možná z toho ještě nějak vybruslím...

"Rose, co se děje?" vyptává se podezíravě a naléhavě.

"Jsem těhotná," vylítne ze mě najednou. Vůbec nechápu, jak se mi to povedlo vyslovit. Přestanu dýchat. Co jsem to jenom udělala?!

"Jsi?" zeptá se ledově klidným hlasem, který je mi od ní tak známí. Nesnáším ten tón. Vždycky mě ohromně děsil.

"Jo-o," zašeptám a úplně cítím, jak se mi ztrácí hlas.

"S kým?" ptá se dál.

"S Adrianem?" odpovím, ale zní to spíš, jako otázka. Bezvadný, vždyť to znělo, jako že si vlastně nejsem tak úplně jistá, že je to jeho. Moje matka si o mě určitě myslí, jaká jsem to děvka...

"Proč... Ne, nechci vědět proč...," odmlčí se a dál už nic neříká. Po tváři mi steče slza. Cítím, že každá vteřina prohlubuje tu propast mezi námi. Cítím, že každou chvíli zavěsí. Cítím, jak moc jsem ji zklamala.

"Mami," hlesnu plačtivě, ale už je pozdě. Ukončila hovor.

"Rose," zeptá se opatrně Adrian ode dveří. Opírám se o kuchyňskou linku a po tvářích mi stékají horké slzy. Rychle ke mně přistoupí a pevně mě obejme. Rozbrečím se nanovo a tentokrát jsou to opravdu hlasité vzlyky. Kdyby mě tak pevně nedržel, tak určitě upadnu.

"Ztratila jsem ji, Adriane. Ztratila! Celý život jsem žila s tím, že mě nemá ráda. Neustále jsem se sama sebe ptala proč! Proč nám nikdy nedala šanci?! Proč mě vidí, jako malé hloupé dítě. Jako chybu... No, ale až teprve teď jsem pro ni opravdu chybou. Když jsme se vrátili ze Spokane připadalo mi, že spolu máme poprvé nějaký vztah, jenže teď je to pryč. Jsem podle ní potopená," vzlykám.

"Rose, takhle si to přeci nesmíš brát. Bude to zase dobré. Uvidíš. Ty jsi nejsi ničím špatná. Tvoje máma to ví, vychladne a pochopí to. Věř mi," utěšuje mě, ale já jeho slova ignoruju.

"Nejsem zrovna mateřskej typ. Budu určitě hrozná máma. Co když má pravdu? Třeba jsem se vážně odepsala," zašeptám.

"Tohle ti přesně řekla?" ptá se pochybovačně.

"Ne, to jsem pochopila! Jak bys pochopil ty, kdyby to tvoje matka položila, bez jakékoliv reakce?" vykřiknu a odstoupím od něj, abych na něj viděla. Ihned ztratím rovnováhu, ale dřív než se stačím pozdravit se zemí, tak mě jeho paže zachytí. Znovu si mě k sobě přitáhne a nepřestává mě hladit po vlasech.

"Byl bych rád, že se mi do toho nemíchá. Rose, je strašně lehký ukončit hovor a nemuset to dál řešit. Utéct před tím. Každý utíká a já věřím, že až to vstřebá, tak se vrátí," ujišťuje mě.

"A co když ne?" namítnu a popotáhnu. Adrian mi podá kapesník a potom, co se pořádně vysmrkám, tak pokračuje.

"Pak bys měla vědět, že já neutíkám a že tě miluju," odpoví mi s vážnou tváří. Pousměju se.

"Viděl jsem její auru, malá dhampýrko. Miluje tě, i když ti to možná tak nepřipadá," prozradí a já zatajím dech.

"Vážně?" přesvědčuji se nadějně. Jeho oznámení mě trochu oživí.

"V aurách se vážně vyznám a poznám, když někdo někoho miluje víc než cokoliv," oznámí mi s povzbuzujícím úsměvem.

"Fajn," vydechnu, ale musím uznat, že se cítím o něco líp.

Ještě chvíli takhle stojíme v objetí a pak mi zakručí v žaludku. Oba se zasmějeme.

"Mám hlad," oznámím.

"To nešlo přeslechnout," řekne se smíchem. "Tak pojď. Jdeme k Ozerův vybílit zásoby," pokyne mi. Unaveně se usměju a ještě naposledy se podívám na mobil ležící na lince.

Kéž by měl Adrian pravdu...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Monika Monika | Web | 15. února 2015 v 19:44 | Reagovat

Úžasná kapitolka ♡♡ Adria  je fakt božský že Rose takhle povzbudil ;) A to vybílení lednice mě dostalo :'D

2 tessa tessa | 15. února 2015 v 20:06 | Reagovat

Ta lednice na konci.. LoL :-D kapitola bozi ,uz aby byla dalsi.Doufam ze to mamca zkousne a bude ji pomahat :-)  :-D  :-P

3 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 16. února 2015 v 21:55 | Reagovat

[1]:[2]: Holky, děkuji moc za komentíky, moc si jich vážím! :-)

4 Ketty Ketty | Web | 17. února 2015 v 19:50 | Reagovat

Hm, s tou Janine nic moc - proč je sakra taková!? Měla by za Rose a Adrianem naklusat s dupačkama nebo dudlíkem :-D A ne típnout hovor. Chudák Rose, už takhle s ní hormony cloumají..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama