Kvůli našim důvodům 16. kapitola

15. března 2015 v 19:50 | Xinsy |  Kvůli našim důvodům
Kapitola šestnáctá - Máma



Tak a máme tu konečně další kapču. Začala bych se omlouvat, ale už vám těmi věčnými omluvami nechci lézt na nervy, takže bez zbytečných proslovů hurá do čtení a zanechte mi tu nějaký ten komentík. :)

Příjemné (krátké) počteníčko!


Odkliknu zelené tlačítko a přiložím si mobil k uchu.

"Prosím?" zachroptím se zavřenýma očima do sluchátka.

"Rose," ozve se z druhé strany její hlas. Prudce otevřu oči. Tenhle tón jsem rozhodně nečekala... Zní, jako by se bála... To já bych měla bát! Adrian se mě napjatě očima zeptá, jestli chci, aby odešel nebo zůstal. Zavrtím hlavou. Neměl by tu být, i když bych ho tu tak moc chtěla. Tohle musím zvládnout sama.

"Mami," hlesnu a v tu chvíli mi připadá, že to slovo dokonce znamená o mnohem víc, než jsem si doposud myslela.

"Rose, neměla jsem to položit, promiň...," začne se omlouvat.

"Ne, já to chápu," skočím jí do řeči. Jako bych najednou zapomněla, jak moc mě její nulová odezva ublížila.

"Ne, nech mě domluvit. Já ti vlastně udělala to samé, co ostatní mě. Obrátila jsem se k tobě zády. Tohle by matky neměly dělat... ať už jsou jakkoliv špatné," vysvětluje. Vydechnu. Oči mám stále zavřené a pálí mi v nich slzy.

"Já vím. Taky mi je to líto, mami, ale já jsem ráda, že budu máma. Jasně, že se bojím. Hrozně se bojím, ale zároveň mám takovou ohromnou radost," zašeptám a pootevřu víčka. Mám pocit, že se konečně otevírám. Vím, že to správné.

"Jsi si tím jistá, Rose? Protože nikdo ti nikdy nezaručí, že všechno bude v pořádku, že na to nebudeš sama. Já sama byla, Rose. Byla jsem mladá a blbá a měla jsem najednou v rukou jiný život a já nevěděla, co mám dělat. Nikdo mi nepomohl, má rodina i moji přátelé odešli a já byla sama. To je něco, co pro tebe nechci, Rose. Já udělala tolik, tolik chyb," přizná se mi a já slyším její roztřesený hlas.

"Jenže ty neodejdeš, viď?" Můj hlas mi zní, jako hlas malého dítěte. Přesně tak se teď, ale cítím - jako malá holka ztracená ve velkém světě.

"Ne, nikdy neodejdu. Co bych to byla za člověka, kdybych opakovala své staré chyby a odvrátila se od někoho, koho miluju víc než cokoliv?" zasměje se. Ohromení vydechnu. Ještě nikdy mi neřekla, že mě miluje. Usměju se a všechny moje slzy se rozplesknou na podlaze.

"Mám tě moc ráda, mami," řeknu.

"Já tebe taky, Rose. Už víš, co to bude? V kolikátém jsi měsíci?" zeptá se. Musím tedy přiznat, dneska mi vyráží dech. Chová se jako... máma.

"Pět měsíců a za už zítra jdu na prohlídku a tam se to dozvím," odpovím.

"A co si myslíš ty, že to bude?" vyzvídá dál.

"Mimino," odpovím zrádně.

"Rose!" napomene mě.

"Upřímně? Ještě jsem se nad tím moc nezamýšlela. Obojí je... skvělý, ne?" zkouším to dál.

"To jistě, ale co bys chtěla?" Co bych chtěla? Zavřu na chvíli oči. Co bych asi tak chtěla...? Jasně, že jsem o tom už trochu přemýšlela. Každá budoucí máma o tom přemýšlí, ne? Jenže nejsem zvyklá si něco idealizovat a představovat. Vždycky to stejně dopadne jinak. Nechci plánováním nic pokazit. Nechci nic zakřiknout.

"Aby ten prcek byl odolnej," zašeptám a až potom mi dojde, že jsem to řekla nahlas.

"No tak, Rose," dochází jí trpělivost. Baví, mě ji provokovat.

"No, jsem holka, takže asi holku, ale na druhou stranu dhampýrští kluci nemusejí poslouchat nic o krvavých děvkách, ale zase to mají horší, když chtějí děti," přemýšlím.

"Máš pravdu. No nic, moc ráda jsem s tebou mluvila, ale už musím jít, promiň. Až budeš vědět víc, tak mi dej vědět," vydechne. Ještě jsem nezažila, že by byla zklamaná, že se musí zavěsit. Dnešek je rozhodně jenom z nejdivnějších dní, co jsem kdy zažila. Nutno podotknout, že má obrovskou konkurenci.

"Dám," zašeptám. Po krátké odmlce to zavěsí.

"Páni!" vykřiknu.

"Co? Děje se něco?" přiřítí se ke mně Adrian. Za jiných okolností by mi přišlo komické, jenže teď mu jenom skočím okolo krku a vzápětí ho políbím.

"Za co to bylo?" zeptá se, když se na něj přestanu věšet.

"Za to, že jsi tak úžasnej, přece," vysvětlím.

"Hádám, že rozhovor dopadl dobře," zasměje se.

"To tedy ano," přitakám.

"Měl jsem pravdu, že jo?" zeptá se uličnicky. Tak o tohle mu jde? Abych přiznala, že měl pravdu?!

"Jo, měl," přiznám, "ale moc si na to nezvykej," syknu, když vidím ten jeho úšklebek. Zasměje se.

"Občas mě přivádíš k šílenství, Hathawayová," oznámí mi a protočí očima. Šťouchnu do něj.

"Občas? Ty mě pořád, Ivaškove," vyčtu mu.

"Pojďme radši spát," navrhne.

"Konečně moudrá slova," zabroukám s úsměvem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ketty Ketty | Web | 15. března 2015 v 21:17 | Reagovat

Nádhera!!! To bylo tááák sladký! Konečně jsem se dočkala vysněného pokračování. Díky moc! ;-)

2 tessa tessa | 16. března 2015 v 15:12 | Reagovat

páni tak to dopadlo skvěle!! jsem z toho nadšená :DD

3 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 17. března 2015 v 18:25 | Reagovat

[1]:[2]: To já děkuji, takové komentíky vždy moc a moc potěší. :D Jsem ohromně ráda, že se kapča líbila a nezklamala! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama