Kvůli našim důvodům 19. kapitola

20. září 2015 v 19:20 | Xinsy |  Kvůli našim důvodům
Kapitola devatenáctá - Holka nebo kluk?




U dnešní kapitolky se konečně dozvíme pohlaví. Tak schválně? Trefili jste se? Jinak mě, jako absolutnímu lajkovi, nedošlo, že se nejde přesně říct, kdy se pohlaví zjistí. Jak přesně to probíhá, jsem si vygooglila teprve při psaní této kapči. No, ale dejme tomu, že dneska se to prostě (náhodou) povede. Také bych se chtěla omluvit, pokud se něco nebude slučovat se skutečností. Těhotná jsem ještě vážně nebyla (mám na to ještě času dost) a tak opravdu nevím, jak to probíhá. ;)

P.S. Drama být prostě musí...


V čekárně naštěstí nikdo není. Jako vždycky jsme objednáni mimo ordinační dobu, ale stejně se mohlo stát, že by tu někdo byl. Adrian mi vezme kabát a pověsí ho na věšák u dveří. Poté zaklepe na dveře, aby doktorce oznámil, že jsem už dorazili. Neklidně se posadím do kožené sedačky. Na zdech visí spousta plakátů s miminky a všude jsou nejrůznější letáčky.

"Za pět minut nás přijme," oznámí mi Adrian, sedne si vedle mě a s výdechem si vezme jeden z letáčků.

"Napravte své tělo po porodu pomocí plastiky?!" vyslovím nahlas titulek letáčku. Dělá si srandu? Adrian se zarazí, jako by si teprve až teď uvědomil, co to čte.

Zděšeně po mě šlehne pohledem, letáček rychle zahrabe dospod hromady a dělá jako by se nechumelilo. Zavře oči a zahrabe se do sedačky. Já z něj, ale přesto nespouštím oči.

"Rose, přísahám, že to nebylo naschvál, tak na mě přestaň takhle zírat," snaží se z toho vybruslit. Svoje "zíraní" ještě zvýším, i když to přes zavřené oči nemůže poznat. Hlavní je, že ví, že ho pozoruju. A že jsem naštvaná.

"Vypadal jsi celkem zaujatě," rýpnu si do něj.

"Ale no tak, malá dhampýrko, teď mě vážně nezajímá čtení. Jen jsem si vzal to první, co jsem viděl," vysvětluje.

Nadechnu se, že mu ještě něco řeknu, jenže v tom se otevřou dveře a doktorka vykoukne z ordinace. S milým úsměvem nám pokyne, že můžeme dovnitř. Úsměv jí oplatím, čapnu Adriana a jdeme dovnitř.

Nemám ráda ordinace, jsou takové... sterilní a monotonní... I obrázky květin a zářivé žluté dlaždičky kolem umyvadla atmosféru moc nezlepšují.

"Tak se na to vrhneme," vybafne na mě doktorka hned, co jsem si sednu do křesla. Po ránu je vážně... energická. Docela mi chybí prohlídky po ordinační době. To bylo mnohem pohodlnější, až na to, že na večer to venku pořádně žilo. S výdechem si vyhrnu triko.

"Teď to zastudí," varujeme mě, dřív než mi na břicho ze skoro prázdné lahvičky nakape gel. I přesto, že jsem to zažila mnohokrát, ucuknu. A oplátku se cosi uvnitř mě ošije. Mělce se nadechnu. Pokaždé, když prcek ukázal nějakou spoluúčast, bylo to vyjímečné.

Pak mi doktorka už bez otálení, jenom s jemným úsměvem, který nikdy nesundávala, začne hlavicí jezdit po bříšku. Svůj pohled obrátím k obrazovce, na které se objeví obrysy našeho miminka. Vedle mě se Adrian napřímí a je znát, že je absolutně zaujatý.

Na chvilinku oči odtrhnu od obrazovky a podívám se na něj. Má ve tváři takový ten jemný úsměv a zaujetí. Prostě takový ten jeho výraz, který mi ukazuje jen při těch nejhezčích okamžicích. Pro ten pohled bych dala cokoli. Cítím se podobně, jako před chvíli venku. Tak klidně a šťastně. Pak jeho pohled sjede k mému bříšku a nakonec zakotví na mé tváři. Usměje se na mě.

"Tak a tady vidíme krásně obrys hlavičky," prolomí doktorčin hlas tento vzácný okamžik. Oba dva se znovu obrátíme k obrazovce. Maličké je až překvapivě klidné, takže se jím můžu v plné kráse pokochat. Vidím ty malinké nožičky, tlukot srdce... Vidím celé naše miminko v plné své kráse. Normálně se ten malý neposeda pořádně ošíval a nejspíš jsem za to mohla já, svojí nervozitou. Teď jsem ale byla klidná.

"Tak jak to vypadá," ptá se Adrian se zájmem.

"Dneska máme štěstí, plod je pěkně natočený. Takže to vypadá na holčičku," oznámí nám doktorka. Hlavou mi v jednu chvíli prosviští tisíc věcí. Bude přeci jenom dhampýrka... Celý život o ni budou říkat ne moc hezké věci... Co když tomu nezabráním?!

Holčička... Na mysl mi vyvanou volánky a copánky.

A bude moct vůbec ta malá taková být? Možná bude po mě a bude to stejně jedno, ale i tak... Pokud bude chtít být normální holka, bude to možné?

Co když to zkazím...?!

Po chvíli se ale cítím, jako by všechno utichlo. Budu máma malé holčičky. Je to... neuvěřitelné. Doktorku už vůbec nevnímám. Rozloučíme se s ní a já jako ve snu vyjdu z ordinace.

"Oh, myslela, že budu první," zaskřípe z čekárny ženský hlas. Pak si všimne o koho jde a ten nacvičený úsměv jí z tváře hned zmizí.

Je to Zina Ozerová. Jako vždy dokonale upravená, jenom tentokrát neměla na tváře ten příšerný úsměv. Byla znechucená. Pohodí svými na blond odbarvenými vlasy.

"Adriane?!" Její tón hlasu mi jasně napověděl, že ty dva mezi sebou něco měli. Mám opravdu nutkání Adriana odvléct pryč.

"Zino?" vysloví její jméno odměřeně.

"Tys ji zbouchnul?" vychrlí ze sebe bez servítek. Zalapám po dechu.

"Kam se podělo tvoje vychování?" podiví se.

"Chovám se přesně podle mého vychování," sykne.

"Prostě řekni, co máš za problém," promluvím s naprostým klidem, i když klidná nejsem. Adrian není rád, že se zapojuju, ale co nadělá? Zná mě. Za to Zina to asi nerozdýchá. Podle jejího názoru bych se asi měla chovat jako řadový strážce. Má smůlu, nejsem ve službě, takže se rozhovoru budu zapojovat, jak jenom chci. Měla by se spíš ona stáhnout, už dlouho jsem nikomu nevrazila a celkem mi to chybí. Zina se znovu obrátí k Adrianovi. Jako bych snad nikdy nic neřekla... Jako bych tady nebyla... Sevřu rty.

"Je to jenom dhampýrka, Adriane. Nikdy nebude nic víc. A to dítě? Další dhampýr," namítá pevně. Stejně mám pocit, jako by snad každou chvíli měla začít hystericky řvát.

Je mi z ní špatně. Tyhle typy zbožňuju... Dhampýři jsou pro ně nic. Jsou to ti podřadní... Jenom ti, co pro ně umírají. Nejspíš je pro ně taková smrt nejlepší varianta dhampýřího života. Všechny ženy jsou prostě krvavé děvky... A basta.

"Další dhampýr? Mluvíš, jako by byli otravným hmyzem," kouskuje Adrian pečlivě každé slovo. V životě jsem zažila jenom opravdu málo momentů, kdy byl tak vyvedený z míry. Jenže teď to bylo jiné, takový výraz jsem na jeho tváři ještě neviděla. Adrian nebyl žádný ranař a už vůbec by nepraštil holku, ale je pravda, že jsem teď o tom mohla chvíli zapochybovat.

"Morojové a lidé... Jsou jediná uznávaná rasa. Ano, lidé jsou odporní, ale aspoň z nich máme krev. Všechno, co je mezi tím je nesprávné, proti přírodě. Díky Bohu, že se dhampýři nedokáží množit mezi sebou... Kdo ví, co by z toho vzešlo?!" Nikdo dřív jsem se nesetkala s něčím odpornějším. Ten její výraz... Chtě nechtě se mi do očí vehnaly slzy, jenže já je nepustím. Takovou radost jí opravdu neudělám.

"Drž hubu!" vykřiknu. Zina s sebou cukne. Cítím, že se každou chvíli zhroutím. Ať jde pryč... Prosím, ať už odejde...

"Drž hubu?!" nevěřícně zopakuje.

"Ano. Slyšela jsi mě," odpovím jí. Sice šeptem, ale do těch slov dám tolik síly kolik v sobě jenom mám a tak aspoň doufám, že zní pevně.

"Královna se o tomhle moc ráda dozví, Adriánku. A pak mi ještě poděkuješ, že jsem tě téhle nepříjemnosti zbavila," prskne a pak zapadne do dveří kliniky.

Zavřu oči. Adrian mě beze slova vezme paži a jemně si mě k sobě přitáhne. Přestávám se snažit nebrečet. Adrian mě hladí po vlasech. Cítím, že má roztřesené ruce.

"Chci domů," zašeptám, i když skoro neslyším ani sama sebe. Adrian mi límcem svojí košile osuší oči a potom si pomůže do kabátu. Cestu k domu nevnímám. Jakmile za námi zapadnout dveře, mám pocit, že můžu zase dýchat.

Děkuju za přečtení! Každý komentík mě moc potěší! ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | 21. září 2015 v 20:02 | Reagovat

Zas ty konce nemohlo by to být delsi? Já se z vás všech a vašich konců asi zblaznim. Jinak to bylo fakt super. A už se tesim na další dil. A prosím ať je to rychle jinak se asi zblaznim.   :-D :-D

2 Xinsy Xinsy | Web | 24. září 2015 v 15:20 | Reagovat

[1]: Omlouvám se, delší by to být nemohlo, jinak by to trvalo opravdu dlouho. Pokusím se psaní uspíšit. ;-) Mockrát děkuji za komentík. :-)

3 Ketty Ketty | Web | 26. září 2015 v 17:34 | Reagovat

Holčička - já mám radost ;-) Jojo, Rose s Adrianem to nebudou mít jednoduché..

4 Xinsy Xinsy | Web | 29. září 2015 v 19:48 | Reagovat

[3]: No to tedy rozhodně nebudou... :-( Děkuji za komentík! ;-)

5 lola lola | 30. září 2015 v 21:13 | Reagovat

Bezva kapca kdy bude další

6 Xinsy Xinsy | E-mail | Web | 3. října 2015 v 19:14 | Reagovat

[5]: Díky za komentík. Kapču bych ráda přidala příští týden. Teď je to s časem vážně bída, ale pokusím se to, co nejvíc urychlit. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama