A najednou to jsou dva roky a půl

26. února 2017 v 16:15 | Xinsy |  Oznámení


O (ne)ukončeném. Dělší vysvětlení, větší pravda o tom všem a jedno obrovské předsevzetí.


Je únor 2017. A já jsem docela jiný člověk, než jakým jsem byla před dvěmi a půl lety. Teď tu naleznete dva články spojené v jeden. První byl psaný v červnu a druhý v listopadu 2016. Stále nechápu, proč jsem je nezveřejnila už dávno. Pořád jsem čekala, že k nim budu mít, co připsat a že jsem se nevyjádřila správně. Pravda, ale byla, že jsem na to jenom nebyla připravená. A tak jsem od toho utekla, tak jako to dělám vždy. Teď zažívám také jedno dilema. Netuším, jak tyhle dva články slít do jednoho. Občas si dost protiřečí, i když oba dva říkají jednu a tu samou věc.

Blog už tady straší dva a půl roku. Možná, že se zdá absurdní se k tomu vyjadřovat, když za poslední rok jsem napsala jenom šest článků. Nebudu vám sem psát, jak moc mě to mrzí a jak jsem kvůli své neaktivitě naštvaná, protože to nikoho beztak nezajímá a já to slovy vyjádřit asi taky stejně nedokážu. Je to můj problém, ne váš. Mám ale prostě pocit, že je mou povinností Vás s tím obeznámit, když už to takovou dobu slibuji. Ani nečekám, že je tady opravdu někdo, kdo kontroluje, jestli tady něco nepřibylo. Ale i tak si sem tu svou zpověď napíšu.Tentokrát nemám v plánu být neuvěřitelně emotivní, jako tomu bylo u článku k prvnímu roku. (Přesto budu, však se znám.)

Před časem jsem si přečetla můj první přípěvek na tomto blogu. No, myslím, že by se sem k této příležitosti hodila citace mého patnáctiletého já.

"Vítejte na blogu jedné velké knihomolky a vášnivé pisatelky. Tenhle blog bych měla ráda, jako "deník" mých jiných světů. Bude tu mnoho citátů, recenzí, mých postřehů, snů, povídek a nevím čeho všeho ještě. Ať už sem zavítá kdokoli musí mě brát s rezervou, jelikož jsem pouhý puberťák s velkou fantazií."

Zní to hezky, ne? Aspoň mě to přínáší krásné vzpomínky. V té době jsem psaním a čtením žila a byla jsem tak neuvěřitelně moc šťastná. Nejspíš jsem z pohledu mých vstevníků byla divná, ale víte, co? Nelituji toho. Vlastně myslím, že jsem na tom byla mnohem líp, než-li oni. Měla jsem svůj dokonalý svět a nic ho tenkrát nemohlo zničit.

Jenže jsem i tak vyrostla. Najednou byl okolní svět větší a větší, až do sebe vcucl i ten můj. Teď, když o tom píšu, tak to celkem bolí. Přála bych si, aby to všechno zůstalo napořád, abych nemusela nikdy říkat, že jsem kdysi, když jsem byla ještě "pouhý puberťák s velkou fantazií", psala. Přála bych si, abych onomu patnáctiletému já nikdy tolik neublížila.

Prokrastinace je hnusná věc. Věc, za kterou si můžeme jenom my sami, a kterou můžete ovlivnit. Je to stádium, které vás stahuje ke dnu a vy se necháte, protože už jste smíření s neúspěchem...

Všichni ti velcí lidé, kteří nás inspirují určitě nežili ve svém vlastním stínu. Zvládli to. A proto jsou tak inspirující. Všichni jsme tu z nějakého důvodu a nejsme tady abychom se báli... Teď se po tom úvodu celkem i stydím, protože to vypadá, jako by se jednalo o nějakou velkou věc a ono jde přitom jenom a jenom o mě.

Psaní miluju pořád, jenom se něco z něj vytratilo a teď je to všechno mnohem těžší. Neuvěřitelně mě mrzí, když narazím na svoje staré zápisky, na všechny ty rozepsané povídky, na všechny svoje plány... Proč jsem to nechala? Jo, bude to těžký se zase dostat zpátky, ale to jedno. Myslím, že to tisíckrát lepší, než jenom tiše myslet na to, co bylo, kdyby něco bylo. Všechny ty moje nápady si to zaslouží. Vždyť já píšu povídky už od první třídy a to už něco musí znamenat.

Ale...
Vždycky se až moc bojím.
Po každém vydání článku.
Po každém vyřčeném slově.
Po každém pohledu na mě.

A tak mlčím a dívám se do stropu a v duchu sama sebe přemlouvám, že to tak opravdu chci. Nutím se myslet si, že je to tak v pořádku, protože si přeju, aby to tak opravdu bylo a mně se udělalo líp. Jenže to se nestane. A tak se jenom choulím ve svém vlastním stínu a něco si nalhávám. Den za dnem. Ale já přitom vím, že mám plno příležitostí dělat věci, které mě tak moc naplňují. Co si budu asi jednou říkat až se ocitnu na smrtelné posteli? Budu mlčet a dívat se do stropu?

Až příliš trefný úlovek z twitteru...

Kolem sebe mám spustu lidí, kteří mě mají tolik rádi... A mezi těmi lidmi mám spoustu vzorů. Chci být aspoň trochu tak dobrá jako oni. Jenže se bojím, že až vyjdu ze svého stínu, tak budu až moc malá.

A tak se ptám, co vás donutí v životě konečně udělat správnou věc?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kiky kiky | E-mail | 1. března 2017 v 0:24 | Reagovat

Držím palce :-)
To zvládneš 😊

2 Myshelka Myshelka | E-mail | Web | 6. března 2017 v 19:58 | Reagovat

Moc se podceňuješ trocha sebedůvěry holka ;)

3 jill jill | 27. července 2017 v 23:07 | Reagovat

Krásný článek. Ty máš talent psát to poznám i z jen jednoho článku. Nevzdávej to přeci i velcí a slavní lidé to taky nevzdali i když jim život házel kkacky pod nohy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama